V současném světě získal Felipe González neobvyklý význam, který ovlivnil různé aspekty společnosti. Od svého vzniku Felipe González vyvolal debaty, kontroverze a významné změny v různých oblastech, od kultury po ekonomiku. Jeho vliv se rozšířil po celém světě a přitahuje pozornost odborníků, výzkumníků i široké veřejnosti. V tomto článku prozkoumáme dopad Felipe González na dnešní společnost, analyzujeme jeho důsledky a zamyslíme se nad jeho rolí v moderním světě.
Felipe González | |
---|---|
![]() | |
Předseda vlády Španělska | |
Ve funkci: 1. prosince 1982 – 4. května 1996 | |
Panovník | Juan Carlos I. |
Vicepremiér | Alfonso Guerra Narcís Serra |
Předchůdce | Leopoldo Calvo-Sotelo |
Nástupce | José María Aznar |
Stranická příslušnost | |
Členství | Španělská socialistická dělnická strana (od 1964) |
Narození | 5. března 1942 (83 let) Sevilla, ![]() |
Choť | Carmen Romero López (1969–2008) Mar García (od 2012) |
Alma mater | Sevillská univerzita (do 1965) Instituto San Isidoro Universities in Leuven |
Profese | politik, labor law specialist, spisovatel, byznysmen, právník a vysokoškolský učitel |
Náboženství | římský katolík |
Ocenění | Velkokříž za vojenské zásluhy s bílou stuhou (1984) velkokříž Vojenského řádu Kristova (1984) Řád Josého Martího (1986) velkokříž Řádu peruánského slunce (1986) Cena Karla Velikého (1993) … více na Wikidatech |
Podpis | ![]() |
Commons | Felipe González |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Felipe González Márquez (* 5. března 1942 Sevilla) je španělský politik, dlouholetý generální tajemník hlavní španělské levicové strany Partido Socialista Obrero Español (PSOE) (1974–1997) a třetí předseda vlády od španělského přechodu k demokracii (1982–1996).
Během studií práv v Seville se González zapojil nejprve do křesťansko-demokratického, později socialistického odboje proti režimu generála Franka, za což byl roku 1971 zatčen. Byl jednou hlavních postav při obnově Partido Socialista Obrero Español roku 1974. Postupně se mu podařilo prosadit uvnitř strany opuštění marxistických pozic a přechod k sociálně-demokratickému kurzu.
González byl ministerským předsedou 13 a půl roku a je tak jednou z nejdéle vládnoucích osob v novodobé historii Španělska. Pod jeho vedením se straně PSOE podařilo dvakrát po sobě získat absolutní většinu ve španělském 350členném Kongresu: 202 mandátů (48,1 % hlasů) v historickém vítězství v roce 1982 a 184 v roce 1986; v roce 1989 pak získali jeho socialisté přesnou polovinu, tj. 175 křesel.
V roce 1993 ztratila PSOE absolutní většinu a musela utvořit koalici s katalánskou stranou Convergència i Unió; v roce 1996 pak socialisty porazila Aznarova Partido Popular. Do následujícího roku byl González lídrem opozice.
Od roku 2000 byl poslancem španělského Kongresu, kde se však pro jiné aktivity stal chronickým absentérem, a proto se z aktivní politiky stáhl. V roce 2007 byl pak na summitu EU jmenován předsedou tzv. Reflexní skupiny (neboli „rady moudrých“), jejímž posláním je formulace vizí EU v delším časovém horizontu.[1]
Španělský premiér | ||
---|---|---|
Předchůdce: Leopoldo Calvo-Sotelo |
1982—1996 Felipe González |
Nástupce: José María Aznar |
generální tajemník PSOE | ||
---|---|---|
Předchůdce: více osob |
1974—1997 Felipe González |
Nástupce: Joaquín Almunia |