Douglas DC-4E

DC-4E
Douglas DC-4E v letu
Určení	experimentální dopravní letoun
Původ	Spojené státy americké
Výrobce	Douglas Aircraft Company
První let	7. června 1938[1]:s.267
Charakter	program opuštěn
Uživatel	United Air Lines[1]:s.266, 268 Imperial Japanese Airways
Vyrobeno kusů	1[1]:s.267
Další vývoj	Douglas DC-4 Nakadžima G5N
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Douglas DC-4E byl americký experimentální dopravní letoun, vyvinutý v období před druhou světovou válkou u firmy Douglas. Typ se nedostal do sériové výroby, ale zkušenosti získané na základě jeho selhání vedly ke vzniku projektu později velmi úspěšné modelové řady Douglas DC-4/C-54. Řada prvků konstrukce DC-4E se také uplatnila u bombardéru Nakadžima G5N, vzniklého pro Japonské císařské námořní letectvo.^[1]:s.268

Projekt začal vznikat v roce 1935 na základě požadavků United Air Lines,^[2]:s.17 s cílem vyvinout mnohem větší a pokročilejší typ nahrazující Douglas DC-3, ještě před tím než první DC-3 vzlétl.^[3]:s.122 Projekt vzbudil dostatečný zájem i dalších aerolinek, takže k United Airlines se připojily i American Airlines, Eastern Air Lines, Pan American Airways a Transcontinental and Western Air (TWA)^{[p 1]} a poskytly 100 000 dolarů každá na pokrytí nákladů vývoje. S nárůstem nákladů a komplexity typu ale Pan Am a TWA své fondy stáhly, protože daly přednost typu Boeing 307, u něhož se očekávaly nižší náklady.^[1]:s.267

S plánovanou kapacitou až 42 cestujících (ve třinácti řadách po dvou sedadlech na každé straně uličky), nebo 30 při lůžkové úpravě (podobně jako u typu Douglas DST) mohl DC-4, jak byl typ zpočátku označován, přepravit až dvojnásobné množství cestujících než DC-3, a byl také prvním velkým dopravním letounem s příďovým podvozkem. Mezi další inovativní prvky patřilo použití pomocných zdrojů napájení, posilovače řízení, klimatizace kabiny a použití palubního elektrického systému užívajícího střídavý proud. Pro sériové stroje bylo plánováno použití přetlakové kabiny. Trojité svislé ocasní plochy umožňovaly využití existujících hangárů a přitom poskytovaly dostatečnou plochu pro umožnění vzletu pouze se dvěma funkčními motory na jedné straně letounu. Půdorys křídla byl podobný DC-3, s šípovitou náběžnou hranou a téměř přímou odtokovou hranou. Pohon zajišťovaly čtyři čtrnáctiválcové hvězdicové motory Pratt & Whitney R-2180-A Twin Hornet, které byly instalovány rozbíhavě od podélné osy letounu, zejména jejich vnější dvojice.^{[1]:s.266–268}

Prototyp (sériové číslo 1601, imatrikulace NX18100) bez problému poprvé vzlétl 7. června 1938 z letiště Clover Field v kalifornské Santa Monica, pilotován zkušebním pilotem Carlem Coverem. Menší problémy během letových zkoušek však oddálily udělení certifikátu typové způsobilosti až do 5. května 1939. V roce 1939 pak začal být stroj United Airlines užíván pro interní zkoušky a hodnocení typu. 6. června 1939, během letu nad Daytonem v Ohiu, byl jeho pasažérem i Orville Wright. Ačkoliv letoun byl relativně bezproblémový, jeho komplexní systémy se ukázaly finančně náročnými na údržbu, a výkony typu byly nižší než očekávané, zejména po zvýšení počtu cestujících na 52 a nárůstu vzletové hmotnosti na 65 000 liber (29 484 kg).^[1]:s.267

Projekt byl tedy opuštěn v prospěch o něco menšího, lehčího a méně složitého čtyřmotorového typu s jednoduchou svislou ocasní plochou, a kratším rozpětím křídla. Tento typ také nesl označení DC-4, což vedlo k zpětnému přeznačení původního projektu na DC-4E (E jako Experimental). Ten byl koncem roku 1939 odprodán Imperial Japanese Airways, které v té době nakupovaly americká letadla za účelem zkoumání jejich technických parametrů a kopírování použitých technologií. DC-4E byl v Japonsku podroben důkladnému zkoumání, a stal se základem pro vývoj neúspěšného bombardéru Nakadžima G5N.^[1]:s.268 Japonský tisk sice krátce po zakoupení oznámil, že letoun havaroval v Tokijském zálivu, ale ve skutečnosti byl tajně zkoumán vojenskými a průmyslovými odborníky u společnosti Nakadžima.^{[4]:s.18, 49-50}

• Japonské císařství
  • Imperial Japanese Airways
• Spojené státy americké Spojené státy americké
  • United Airlines

Údaje podle publikace McDonnell Douglas Aircraft since 1920, Vol. 1^{[1]:s.266–268}

• Osádka: 3
• Kapacita: 42 cestujících
• Rozpětí: 42,14 m (138 stop a 3 palce)
• Délka: 29,74 m (97 stop a 7 palců)
• Výška: 7,48 m (24 stop a 6 palců)
• Nosná plocha: 200,207 m² (2 155,01 čtverečních stop)
• Prázdná hmotnost: 19 307 kg (42 564 liber)
• Vzletová hmotnost: 27 896 kg (61 500 lb)
• Maximální vzletová hmotnost: 30 164 kg (66 500 lb)
• Pohonná jednotka: 4 × vzduchem chlazený dvouhvězdicový motor Pratt & Whitney R-2180-S1A1-G Twin Hornet
• Výkon pohonné jednotky: 1 450 hp (1 080 kW)
• Vrtule: stavitelné třílisté kovové

• Maximální rychlost: 394 km/h (213 uzlů, 245 mph) ve výši 2 134 m (7 000 stop)
• Cestovní rychlost: 322 km/h (174 uzlů, 200 mph)
• Dolet: 3 541 km (1 912 námořních mil, 2 200 mil)
• Stoupavost: 5,97 m/s (1 1175 stop za minutu)
• Dostup: 7 000 m (22 900 stop)
• Zatížení křídla: 139 kg/m² (28,5 lb na čtvereční stopu)
• Poměr výkon/hmotnost: 4,8 kW/kg (0,0943 hp/lb)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Douglas DC-4E na anglické Wikipedii.

• FRANCILLON, René J. McDonnell Douglas Aircraft since 1920: Volume I. 2. vyd. London: Putnam Aeronautical, 1988. ISBN 0-87021-428-4. Kapitola Douglas DC-4E, s. 265–268. (anglicky) 
• GREY, C.G.; BRIDGMAN, Leonard. Jane's All The World's Aircraft 1938. Newton Abbot: David & Charles, 1938. ISBN 0-7153-5734-4. (anglicky) Reprint 1972. 
• PEARCY, Arthur. Douglas Propliners: DC-1 - DC-7. Shrewsbury: Airlife Publishing, 1995. Dostupné online. ISBN 1-85310-261-X. (anglicky) 
• WESTELL, Freeman. Big Iron, big engines & bigger headaches: Building the first experimental strategic bombers. Airpower. Listopad 1999, roč. 29, čís. 6. 
• YENNE, Bill. McDonnell Douglas: A Tale of Two Giants. Greenwich, Connecticut: Bison Books, 1985. Dostupné online. ISBN 0-517-44287-6. (anglicky) 

Související vývoj

• Douglas DC-4
• Nakadžima G5N

Letadla podobného určení a období

• Boeing 307 Stratoliner

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Douglas DC-4E na Wikimedia Commons
• Douglas DC-4E na www.valka.cz
• (anglicky) Fotografie DC-4E během jeho nakládání k transportu do Japonska
• (anglicky) Douglas DC-4E na stránkách 1000aircraftphotos.com

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.