V tomto článku se ponoříme do fascinujícího světa Dassault Mirage F1, vzrušujícího tématu, které upoutalo pozornost lidí všech věkových kategorií a prostředí. Od svého vzniku vzbuzuje Dassault Mirage F1 živý zájem o různé oblasti, ať už v akademické, vědecké, kulturní nebo společenské sféře. V průběhu historie měl Dassault Mirage F1 významný vliv na způsob, jakým chápeme svět kolem nás, a jeho vliv je relevantní i dnes. Prostřednictvím tohoto článku prozkoumáme různé aspekty a perspektivy související s Dassault Mirage F1 ve snaze lépe porozumět jeho důležitosti a relevanci v naší společnosti.
Mirage F1 | |
---|---|
![]() Francouzská Mirage F1 během operace Trvalá svoboda | |
Určení | stíhací letoun |
Původ | Francie |
Výrobce | Dassault Aviation |
První let | 23. prosince 1966 |
Zařazeno | 1973 |
Vyřazeno | 2014 (Francie) |
Charakter | Několik ve službě |
Uživatel | Francouzské letectvo (dříve) Irácké letectvo (dříve) Řecké letectvo (dříve) Španělské letectvo (dříve) |
Výroba | 1966–1992 |
Vyrobeno kusů | 720[1] |
Vyvinuto z typu | Dassault Mirage III |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Dassault Mirage F.1 je francouzský jednomotorový stíhací letoun pro získání vzdušné nadvlády a také bitevní letoun navržený a vyráběný firmou Dassault Aviation jako pokračovatel strojů Mirage III. Jeho původní označení také znělo Mirage IIIF.
Během šedesátých lét zahálili ve společnosti Dassault vývoj letounu Mirage F1 spolu s větším Mirage F2 jako soukromou iniciativu. Práce na F1 nakonec dostaly před nákladnější F2, jejíž vývoj byl v druhé polovině 60. let ukončen, přednost. Francouzské letectvo (Armée de l'Air) v té době hledalo stroj pro každé počasí a o novou stíhačku se začalo zajímat. V souladu s tím byly stroje počáteční série vybaveny monopulsním radarem Thomson-CSF Cyrano IV. V druhé polovině roku 1974 se Mirage F1 stala součástí francouzského letectva a krátce nato byl tento typ zařazován jako hlavní francouzský stíhací letoun. V této roli sloužil až do příchodu Mirage 2000. Později přešel na průzkumné úkoly. V červnu 2014 byly poslední francouzské Mirage F1 vyřazeny ze služby.
Poháněna byla jediným proudovým motorem SNECMA Atar 9K-50, který poskytoval tah zhruba 69 kN (15 000 lbf). Výzbroj mohly tvořit různé francouzské a americké zbraně. Provozován byl jako lehký víceúčelový stíhač a vyvezen byl do několika zemí. Značného nasazení se dočkal v mnoha ozbrojených konfliktech, včetně války na Západní Sahaře, války mezi Peru a Ekvádorem, cenepské války, íránsko-irácké války, války v Zálivu, jihoafrické pohraniční války, války v Afghánistánu, konfliktu mezi Čadem a Libyí v rámci operace Manta v roce 1983 a operace Epérvier v letech 1986-1992, intervence v Libyi roku 2011 a konfliktu v Severním Mali. V letech 1966 až 1992 bylo vyrobeno více než 720 ks Mirage F1[2] a později ho ve výrobě vystřídala Dassault Mirage 2000.
Mirage F1 se vynořil ze série konstrukčních studií provedených francouzským výrobcem Dassault Aviation.[3] Původně se snažili vyvinout větší letoun s měnitelnou geometrií křídel odvozený z Mirage III (přičemž postupně vznikl letoun Mirage F2), který sloužil k testování pohonu pro vertikální vzlet a přistání (VTOL) podobný letounu Dassault Mirage IIIV. Brzy bylo jasné, že vznikající konstrukce by mohla posloužit také jako základ pro stíhačku.
Prototyp stroje poháněný motorem SNECMA Atar 09K zalétal pilot René Bigand 23. prosince 1966[4] a již při svém čtvrtém letu 7. ledna 1967 překročil Machovo číslo 2. 18. května 1967 však došlo při havárii k jeho zničení.
Dne 26. května 1967 velení Armée de l'Air objednalo tři ověřovací letouny, z nichž první vzlétl v Istres 20. března 1969 s pilotem Jean-Marie Sagetem. Při zkouškách mezi březnem a červnem 1969 bylo dosaženo M=2,12 a výšky 15 250 m. Druhý předsériový Mirage F.1 vzlétl 18. září 1969 a třetí 17. června 1970. Již v roce 1969 bylo objednáno 161 sériových strojů.
První sériový Mirage F.1C byl zalétán 15. února 1973, od prosince tohoto roku začal F.1C-100 sloužit u stíhací eskadry EC 2/30 „Normandie-Niemen“. Od března 1977 byly dodávány upravené F.1C-200 s pevným nástavcem pro doplňování paliva za letu. Kromě základní verze F.1C s radarem Cyrano IV se Mirage této řady stavěly v provedení F.1A se zjednodušenou avionikou a radarem EMD Aida 2. Cvičné dvoumístné F.1B byly dodávány od října 1980 do března 1983. Víceúčelové F.1E z roku 1974 se lišily vylepšeným radarem Cyrano IV-100 a avionikou. Cvičná verze „céčka“ nesla označení F.1D, průzkumná pak F.1CR-200 zalétaná 20. listopadu 1981. Tato verze vstoupila do služby v roce 1983. V jednom prototypu byl vyroben Mirage F.1-M53 s motorem SNECMA M53 jako konkurent F-16 v soutěži na vyzbrojení leteckých jednotek čtyř států západní Evropy v sedmdesátých létech.
V době zahájení dodávek Mirage 2000 byly nadbytečné draky F.1C-200 v letech 1988-1991 přestavěny na taktickou stíhací bombardovací variantu F.1CT. Celkově francouzské letectvo odebralo 249 exemplářů F.1
Do služby u francouzského letectva (Armée de l'Air) vstoupil F.1C koncem prosince 1973 u 30. eskadry v Remeši. Poháněn jedním proudovým motorem SNECMA Atar 9K-50 o tahu cca 69 kN byl používán jako lehká víceúčelová stíhačka, která byla vyvezena do Španělska (F.1CE a F.1EE), Řecka jako F.1CG, Libye (32 strojů F.1AD a F.1ED), Jižní Afriky (F.1AZ), Jordánska (F.1EJ), Kuvajtu jako F.1CK, Iráku pod označením F.1EQ v počtu 108 strojů, Ekvádoru v rozmezí let 1978 až 1980 jako F.1JA odpovídající F.1C a dvoumístné F.1JE, Kataru (F.1DA a F.1DDA) a Maroka (50 kusů F.1CH). Do ukončení výroby v roce 1990 bylo vyrobeno 731 kusů.[5]
Bojově byly Mirage F.1 použity v Jižní Africe, kde zaznamenaly dva sestřely kubánsko-namibijských letounů MiG-21MF a ve válce Iráku proti Íránu, během které irácké stroje údajně dosáhly 40 sestřelů. Marocké F.1 byly nasazeny proti povstalcům fronty Polisario, Libye tyto letouny použila v konfliktu proti Čadu a Francie s Irákem během Operace Pouštní bouře. Poslední zahraniční misí francouzských Mirage F.1 byl v roce 2013 Baltic Air Policing v pobaltských republikách.
Dassault Mirage F1 byla provozována čtrnácti vzdušnými silami, ze kterých je u čtyřech stále v provozu. Tři byly evropské, pět ze středního východu (u jednoho stále létá) a čtyři africké (u třech stále v provozu).