Bohuslav Laštovička

V dnešním světě se Bohuslav Laštovička stal relevantním tématem velkého zájmu široké veřejnosti. Ať už kvůli svému dopadu na společnost, historickému významu nebo vlivu na populární kulturu, Bohuslav Laštovička je tématem, které nadále vyvolává diskuse a kontroverze. Od svých počátků až po vývoj v současném světě Bohuslav Laštovička upoutal pozornost akademiků, odborníků, nadšenců a zvědavců. V tomto článku důkladně prozkoumáme všechny aspekty související s Bohuslav Laštovička a nabídneme komplexní a podrobný přehled, který čtenáři umožní lépe porozumět jeho důležitosti a relevanci v dnešním světě.

Bohuslav Laštovička
Předseda Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
23. června 1964 – 18. dubna 1968
PředchůdceZdeněk Fierlinger
NástupceJosef Smrkovský
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1969 – 1981
Čs. velvyslanec v SSSR
Ve funkci:
1948 – 1950
PředchůdceJiří Horák
NástupceKarel Kreibich
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ
Vojenská služba
Hodnostdivizní generál
Narození29. dubna 1905
Pelhřimov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí30. března 1981 (ve věku 75 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnostčeská
Alma materČVUT
Profesepolitik, novinář a spisovatel
OceněníŘád republiky řr (1960)
Řád Klementa Gottwalda řkg (1965)
Řád Vítězného února (1973)
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bohuslav Laštovička (29. dubna 1905 Pelhřimov[1] – 30. března 1981 Praha) byl československý generál, politik Komunistické strany Československa a publicista. V letech 1964 až 1968 byl předsedou Národního shromáždění Československé socialistické republiky a za normalizace poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění.

Životopis

Vystudoval reálné gymnázium v Rakovníku, poté v letech 1922–24 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích, kterou ukončil v hodnosti poručíka dělostřelectva.[2] Následně sloužil v československé armádě, napřed u Dělostřeleckého pluku 110 v Nitře, po absolvování Aplikační školy dělostřelectva v Olomouci byl převelen do Prahy k Dělostřeleckému pluku 101 a pak k protiletadlovému Dělostřeleckému pluku 151. Dne 1. dubna 1929 byl jako „řadové služby nezpůsobilý“ z blíže neznámých důvodů přeložen do zálohy.[3] (Podle nekrologu v Rudém právu byl z armády vyloučen pro politickou činnost.[4]) Jako záložní důstojník byl k 1. lednu 1931 povýšen na nadporučíka.[3]

Po odchodu z armády absolvoval České vysoké učení technické. V roce 1931 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a v roce 1932 se stal vedoucím Komunistické studentské frakce a řídil studentský časopis. Během studií byl několikrát zadržen za rozšiřování komunistických letáků, za což byl nakonec i odsouzen a byla mu odebrána jeho vojenská hodnost.[5] V letech 1934 až 1936 pracoval jako redaktor nejprve ostravského deníku, poté Rudého práva.

Dobrovolníci Protiletadlové baterie Klement Gottwald (zleva: kpt. Semjonov, srž. Pavlov, B. Laštovička, V. Vidlák), cca 1938

V letech 1937 až 1938 bojoval v řadách interbrigád ve španělské občanské válce. Do země původně přicestoval jako válečný zpravodaj Rudého práva, jako bývalý dělostřelecký důstojník se ale stal velitelem Protiletadlové baterie Klement Gottwald. V březnu 1938 předal velitelskou funkci svému zástupci Ladislavu Holdošovi, před návratem domů ještě dva měsíce působil jako instruktor v protileteckém učilišti. Ve Španělsku získal hodnost kapitána.[6]

Po návratu do Československa zastával různé stranické funkce.[4]

V letech 1939 až 1945 byl v anglickém exilu a působil jako redaktor v české sekci zahraničního vysílání londýnského rozhlasu. Jako člen delegace se účastnil a zapisoval jednání v Moskvě na konci druhé světové války.[4][7]

25. května 1945 byl jmenován vládou do funkce generálního ředitele Českého, resp. Československého rozhlasu.[8] V této funkci setrval do roku 1948.[9] V roce 1948 podepsal prokomunistickou výzvu Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 pro podporu komunistického převratu.[10] V letech 1948 až 1950 byl československým velvyslancem v Moskvě, poté byl v letech 1950 až 1952 náměstkem ministra národní obrany.[4] V říjnu 1950 byl povýšen do hodnosti divizního generála.[11] V letech 1952 a 1957 pracoval ve vedoucích funkcích na ministerstvu hutí a rudných dolů. V letech 1958–1961 byl hlavním redaktorem měsíčníku Nová mysl (podtitul časopisu zněl: Revue socialistického humanismu).[4][12][13][14] Byl členem první, druhé i třetí Ideologické komise ÚV KSČ, kde působil od jejího zřízení v říjnu 1958 až do svého odvolání v roce 1965.[15][16]

Dlouhodobě zastával vysoké stranické posty. Již 8. dubna 1945 byl zvolen členem prozatímního Ústředního výboru KSČ. Ve funkci ho potvrdil VIII. sjezd KSČ a IX. sjezd KSČ. Z funkce byl odvolán v prosinci 1952. Postupně se do nejvyšších funkcí v KSČ vracel. Za kandidáta ÚV KSČ ho zvolil XI. sjezd KSČ. Na post člena ÚV KSČ ho zvolil XII. sjezd KSČ, XIII. sjezd KSČ, XIV. sjezd KSČ a XV. sjezd KSČ. V letech 1961–1964 působil coby vedoucí mezinárodního oddělení Ústředního výboru KSČ. Od března 1964 do dubna 1968 potom byl členem Předsednictva ÚV KSČ.[17][14]

V rámci KSČ patřil v 60. letech ke stoupencům Antonína Novotného a když v prosinci 1967 zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a jednalo o sesazení Novotného z funkce prvního tajemníka strany, Laštovička náležel do tábora pronovotnovských sil.[18]

V roce 1964 byl za KSČ (Jihomoravský kraj) zvolen poslancem Národního shromáždění, jehož předsedou byl od 23. června 1964 do 18. dubna 1968, kdy rezignoval.[19] Poté byl až do své smrti poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSSR.[20][21][22] Ve Federálním shromáždění zastával v letech 1971–1976 post člena předsednictva Sněmovny lidu a od roku 1976 předsedy zahraničního výboru Sněmovny lidu.[14]

V roce 1960 mu byl udělen Řád republiky, v roce 1965 Řád Klementa Gottwalda a v roce 1973 Řád Vítězného února.[14]

Vyznamenání

Paměti

V roce 1960 vyšlo první vydání jeho vzpomínek pod názvem: V Londýně za války: Zápasy o novou ČSR, 1939–1945. Přepracované třetí vydání z roku 1972 obsahuje v úvodu autorovo vysvětlení, jak se do knihy dostaly nepravdivé údaje.[24]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Pelhřimov
  2. ↑ RAJLICH, Jiří; MAJTENYI, David. Jan Ferák a ti druzí : českoslovenští letci, interbrigadisté a letouny v občanské válce ve Španělsku 1936-1939. Cheb: Svět křídel, 2012. 744 s. ISBN 978-80-87567-07-4. Kapitola Českoslovenští interbrigadisté, s. 138. 
  3. ↑ a b Rajlich (2012), s. 139.
  4. ↑ a b c d e ČTK. Zemřel soudruh B. Laštovička. Rudé právo. 1981-04-01, roč. 61, čís. 77, s. 1 a 2. Dostupné online. 
  5. ↑ Rajlich (2012), s. 140
  6. ↑ Rajlich (2012), s. 141.
  7. ↑ CHURAŇ, Milan, et al. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století: L . Libri, 1994, 1998 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-02. 
  8. ↑ JEŠUTOVÁ, Eva, a kol. Od mikrofonu k posluchačům: Z osmi desetiletí českého rozhlasu. Praha: Český rozhlas, 2003. Dostupné online. ISBN 80-86762-00-9. S. 611. 
  9. ↑ HUBIČKA, Jiří. Hlas shůry aneb Vážnost ředitelská (2) . 2011-03-16 . Dostupné online. 
  10. ↑ Kupředu, zpátky ni krok!. S. 151. Tvorba . Ústřední výbor Komunistiské strany Československa, 1948 . Roč. 17, čís. 8, s. 151. Dostupné online. 
  11. ↑ FIDLER, Jiří. Divisní generál ( Division General ) . 2010-10-19 . Dostupné online. 
  12. ↑ Nová mysl – Sociologická encyklopedie. encyklopedie.soc.cas.cz . . Dostupné online. 
  13. ↑ KNAPÍK, Jiří; FRANC, Martin. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. 1297 s. (Šťastné zítřky). ISBN 978-80-200-2019-2. OCLC 780284198 Kapitola Nová mysl, s. 603–604. OCLC: ocn780284198. 
  14. ↑ a b c d Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 – 1989 . www.cibulka.net . Dostupné online. 
  15. ↑ Kohoutek, Jan: Ideologická komise ÚV KSČ a československá kinematografie v liberalizačním procesu 60. let (Příspěvek k dějinám cenzury) . muni.cz . Dostupné online. (čeština) 
  16. ↑ KNAPÍK, Jiří; FRANC, Martin. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. 1297 s. (Šťastné zítřky). ISBN 978-80-200-2019-2. OCLC 780284198 Kapitola Ideologická komise ÚV KSČ, s. 384–385. OCLC: ocn780284198. 
  17. ↑ Ústav pro studium totalitních režimů. Složení vedoucích orgánů KSČ . 2008-11-07 . S. 22, 23. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  18. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 463–464. 
  19. ↑ NS ČSSR. Předsednictvo Národního shromáždění . . Dostupné online. 
  20. ↑ SL FS ČSSR. Jmenný rejstřík: L . . Dostupné online. 
  21. ↑ SL FS ČSSR. Jmenný rejstřík: L . . Dostupné online. 
  22. ↑ SL FS ČSSR. Jmenný rejstřík: L . . Dostupné online. 
  23. ↑ RAJLICH, Jiří; MAJTENYI, david. Bývalý dělostřelec ve službách strany, státu a parlamentu. In: Historie a vojenství. : VHÚ Praha, 2019. Kapitola Personálie, s. 71,81.
  24. ↑ DATABAZEKNIH.CZ. V Londýně za války: Zápasy o novou ČSR, 1939–1945 - kniha. www.databazeknih.cz . . Dostupné online. 

Související články

Externí odkazy

Ústřední ředitelé Československého rozhlasu
Generální ředitelé

1945–1948: Bohuslav Laštovička • 1948–1952: Kazimír Stahl • 1952: Josef Věromír Pleva (pověřen řízením) • 1952–1954: Jozef Vrabec (1952–1953 pověřen řízením)

Ústřední ředitelé

1954–1957: František Nečásek • 1958–1959: Jaromír Hřebík • 1959–1967: Karel Hoffmann • 1967–1968: Miloš Marko • 1968: Zdeněk Hejzlar • 1968–1969: Odon Závodský (1968–1969 vládní zmocněnec) • 1969–1970: Bohuslav Chňoupek • 1970–1989: Ján Riško • 1989: Karel Kvapil • 1989–1990: Karel Starý • 1990–1991: František Pavlíček • 1991: Richard Seemann (pověřen řízením) • 1991–1992: Peter Duhan