Artušovské legendy
V tomto článku do hloubky prozkoumáme téma Artušovské legendy a jeho dopad na současnou společnost. Artušovské legendy vyvolal debatu mezi odborníky a občany, což vyvolalo protichůdné názory a otázky týkající se jeho aktuálnosti v dnešní době. V průběhu historie hrál Artušovské legendy zásadní roli v různých oblastech, od politiky po populární kulturu, a jeho vliv je i nadále hmatatelný na denní bázi. V tomto smyslu je klíčové podrobně analyzovat důsledky Artušovské legendy a to, jak jeho evoluce formovala náš způsob chápání světa kolem nás. Od jeho počátků až po současnou situaci se tento článek snaží poskytnout komplexní pohled na Artušovské legendy a jeho význam v současné společnosti.
Artušovské legendy pojednávají o králi Artušovi, svatém grálu a rytířích kulatého stolu. Zpracovávají bájné až pohádkové dějiny keltské Británie. Artušovská legenda je zpracována mnoha autory, literárně i filmově.
Původ
Artušovské příběhy se vztahují k Británii a Bretani obývaným keltskými Brity neboli Britony. Časově jsou zasazeny do období pozdního starověku a počátku raného středověku, kdy Britové bojovali o svou domovinu s germánskými Anglosasy.
Téma je písemně zpracovávané od 9. století, poprvé v Historia Brittonum (Dějinách Britonů). Skutečnému literárnímu rozkvětu a oblibě u širšího vznešeného publika se těší od 12. století, kdy publikoval Geoffrey z Monmouthu latinské Historia Regum Britanniae (Dějiny králů Británie, cca 1136), záhy volně přeložené Wacem do normanské francouzštiny, a Chrétien de Troyes několik francouzsky psaných románů s artušovskými tématy. Od 13. století byly příběhy psány i ve střední angličtině, v níž na sklonku středověku artušovské legendy shrnul Thomas Malory v románu Artušova smrt.
Literární zařazení
Artušovské „legendy“ se řadí mezi západoevropské hrdinské eposy, potažmo rytířské romány, nejsou to tedy legendy v původním smyslu hagiografické oslavy křesťanského světce. Tvoří nejznámější část hrdinské britsko-keltské epiky, kam dále patří například milostný příběh Tristan a Isolda. Vedle této keltské tzv. britské látky se rozvíjela ještě francouzská látka, čili chansons de geste z karolinského prostředí a římská látka, tedy díla čerpající témata z klasické antiky. Takto rozdělil západoevropskou tematiku tohoto žánru v předmluvě k Písni o Sasech kolem roku 1200 Jean Bodel, který britské příběhy charakterizoval jako „tak neskutečné a okouzlující“ (si vain e plaisant)[1].
Postavy
- král Artuš – vůdce bojů proti Sasům, držitel meče Excalibur
- Igraine – matka Artuše, původně provdaná za Gorloise, otce Morgany
- Uther Pendragon – otec Artuše, král Britů
- Morgana Le Fay – čarodějnice, po matce sestra Artuše
- Guinevere – manželka Artuše, která tajně miluje Lancelota a on ji
- Merlin – kouzelník, Artušův rádce
- Lancelot – přední Artušův druh a svůdce jeho ženy Guinevere
- paní z Jezera, víla Vivien – vychovala Lancelota, uchovává Excalibur
- rytíři Kulatého stolu
- Mordred – zrádný syn Artuše a Morgausy
- Další: Gawain, Bors, Galahad, Percival ad.
Reference
- ↑ „Vain“ (z lat. Vanitas) znamená mj. „marnivý“, zde je v kontrastu s francouzskými příběhy, které jsou považovány za pravdivé. GUIETTE, Robert. «Li conte de Brétaigne sont si vain et plaisant». Romania. 1967, roč. 88, čís. 349, s. 1–12. Dostupné online . doi:10.3406/roma.1967.2594. (francouzsky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Artušovské legendy na Wikimedia Commons
