O Antonio Fogazzaro roste zájem, ať už kvůli jeho dopadu na společnost, nebo kvůli jeho významu ve vědecké oblasti. Po desetiletí přitahoval Antonio Fogazzaro pozornost akademiků, odborníků i široké veřejnosti díky svému významu v různých aspektech každodenního života. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Antonio Fogazzaro, od jeho původu a vývoje až po jeho dnešní vliv. Budeme analyzovat, jak Antonio Fogazzaro formoval svět, ve kterém žijeme, a jaké perspektivy se kolem tohoto tématu otevírají. Kromě toho prozkoumáme etické a morální důsledky, které může Antonio Fogazzaro přinést, aniž bychom zanedbávali pokroky, kterých bylo v této oblasti dosaženo.
Antonio Fogazzaro | |
---|---|
![]() 1900 | |
Narození | 25. března 1842 Vicenza |
Úmrtí | 7. března 1911 (ve věku 68 let) Vicenza |
Povolání | spisovatel, básník, romanopisec a politik |
Stát | ![]() |
Alma mater | Turínská univerzita |
Významná díla | Malý starodávný svět |
Ocenění | komandér Řádu italské koruny Řád sv. Mauricia a sv. Lazara |
Děti | Maria Fogazzaro[1] |
Podpis | ![]() |
![]() | |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Antonio Fogazzaro (25. března 1842 Vicenza – 7. března 1911 tamtéž) byl italský romanopisec, básník a dramatik, hlavní představitel spiritualistického a mystického proudu italské dekadence.
Narodil se v rodině Mariana Fogazzara (1814–1887) a Teresy roz. Barrera (1801–1891). Měl sestru Innocentinu (1844–1901).
Fogazzaro pocházel ze zámožné a vzdělané rodiny, ve které se mu dostalo přísného katolického vychování. Po dokončení střední školy, kde byl mezi jeho učiteli básník Giacomo Zanella, se chtěl věnovat studiu literatury, ale podle vůle svého otce začal studovat právo, nejprve v Padově a pak v Turíně, kde roku 1864 promoval. Poté byl zaměstnán v advokátní kanceláři v Miláně a při pobytu v tomto městě se seznámil s představiteli bohémského uměleckého hnutí La Scapigliatura (například básníci Arrigo Boito, Emilo Praga a další).
Roku 1866 se odstěhoval zpět do Vincezy a oženil se s hraběnkou Margheritou Lampertico di Valmarana (1843–1922), se kterou měl tři děti Ginu Roi (1869–1936), Mariana (1875–1895) a Mariu (1881–1952).
V té době začal prožívat hlubokou morální a náboženskou krizi vyvolanou rozpory mezi smyslovým a duchovním životem, mezi vědou a náboženskou vírou. Ve snaze překonat tento rozpor se přiklonil k tzv. katolickému modernismu, církví později odsouzenému.
Svou literární dráhu započal Fogazzaro roku 1874, kdy za finanční pomoci svého otce[2] vydal epickou báseň v nerýmovaných hendekasylabech (jedenáctislabičných verších) Miranda. Svůj první román Malombra (1881) psal asi deset let,[2] protože tento žánr považoval z hlediska vlivu na čtenáře za nevýznamnější.[2] Toto i další jeho prozaická díla se vyznačují formální i psychologickou vybroušeností, realistická líčení italské přírody v nich kontrastují s citovou rozervaností postav, které často trpí chorobnou smyslností.
Roku 1898 byl Fogazzaro jmenován senátorem Italského království. Aktivně se účastnil debat o darwinismu a evolučních teoriích, které se snažil skloubit s katolicismem. Na toto téma a na téma duchovní obnovy církve přednesl řadu přednášek a napsal celou řadu esejů i několik románů. Roku 1905 zařadila Římskokatolická církev dva z nich, romány Il Santo (1905, Světec) a Leila (1910) na seznam zakázaných knih Index Librorum Prohibitorum.