Anselmo Lurago

V dnešním světě je Anselmo Lurago velmi aktuální a zajímavé téma pro širokou škálu lidí. Vědět více o Anselmo Lurago nám umožňuje lépe porozumět světu kolem nás a různým perspektivám, které existují. Ať už prostřednictvím historie, vědy, kultury nebo současných událostí, Anselmo Lurago se stal ústředním bodem diskuse a reflexe. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Anselmo Lurago, od jeho počátků až po jeho dopad na moderní společnost, s cílem poskytnout komplexní a obohacující vizi tohoto významného tématu.

Anselmo Lurago
Narození1701
Como
Úmrtí29. listopadu 1765 (ve věku 63–64 let)
Praha
Povoláníarchitekt a stavitel
PříbuzníAntonio Giovanni Lurago (strýc)[1]
Giovanni Martino Lurago (polorodý bratr)[1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Palác Kinských, jedna ze staveb, kde A. Lurago navázal na předchozí návrh Kiliána Ignáce Dientzenhofera.

Anselmo Martin Lurago, nebo jen Anselmo Lurago (asi 1701, Como – 29. listopadu 1765, Praha) byl český architekt a stavitel italského původu v období vrcholného a pozdního baroka, jeden z nejplodnějších projektantů české architektury pozdního baroka.

Život

Pocházel z rozvětvené severoitalské rodiny architektů, stavitelů a štukaterů, z okolí Comského jezera. V Comu byl pokřtěn 9. ledna 1701. Podle vlastních slov získal první školení u svého strýce, Giovanniho Antonia Luraga[2]. Po příchodu do Čech se vyučil u architekta Františka Maxmiliána Kaňky a pak získával praxi na pevnostních stavbách u svého strýce Bartolomea Scottiho, u něhož pracoval devět let.

Roku 1727 získal měšťanské právo v Praze na Malé Straně. Od roku 1752 realizoval ve funkci dvorního stavitele přestavbu Pražského hradu podle plánů Nicola Pacassiho.

Byl dvakrát ženatý. V letech 1753–1756 byl rektorem Vlašské kongregace na Malé Straně, jejíž součástí byl i sirotčinec, o který se pečlivě staral. Pohřben byl u kostela svatého Jana Křtitele v Oboře na Malé Straně.

Dílo

Zaměstnávala jej zejména šlechtická klientela, například Kounicové, Salmové, Šlikové nebo Černínové (rekonstrukce hradčanského paláce), Ditrichštejnové, Kounicové, Salmové a Šlikové. Po svém strýci dokončoval stavby v Osově a Lysé nad Labem. Stal se nástupcem Kiliána Ignáce Dientzenhofera, na jehož práci navázal ve šlechtickém prostředí (palác Sylva-Taroucca a palác Kinských) a také v pracích pro katolickou církev v Praze (kostel svatého Mikuláše na Malé straně, kostel svatého Tomáše, Břevnovský klášter) i jinde v Čechách, (klášter Dolní Ročov, Broumovský klášter, Přeštice). Navrhoval také kostel sv. Václava ve Vysoké na Mělnicku, interiér zámecké kaple v Hoříně či kostel sv. Vavřince v Jezvém u České Lípy ad.[3] Ze zámeckých interiérů, které navrhovl, se dochoval injteriér zámecké kaple v Hoříně.

Bývá považován za autora projektu kostela Panny Marie Sedmibolestné v Rabštejně nad Střelou.[4]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Dizionario Biografico degli Italiani. 1960. Dostupné online. .
  2. ↑ Nová encyklopedie českého výtvarného umění I, 1995, s. 462
  3. ↑ Poche E., Umělecké památky Čech IV., 1989, s. 294, I., s. 437.
  4. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Západní Čechy. Příprava vydání Miloslav Bělohlávek. Svazek IV. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 528 s. Kapitola Rabštejn nad Střelou – zámek, s. 285–286. 

Literatura

  • Poche, Emanuel (red.), Umělecké památky Čech III.. Praha: Academia 1977.
  • VLČEK, Pavel. Slavné stavby rodiny Luragů v Čechách. Praha: Kotěrovo centrum architektury a Foibos Books, 2015. 88 s. ISBN 978-80-87073-83-4. 
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění I., A-M, editorka Anděla Horová. Academia Praha 1996, s. 462-463.

Externí odkazy

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.