Anna Magdalena Schwarzová

Pokud hledáte informace o Anna Magdalena Schwarzová, jste na správném místě. V tomto článku se ponoříme do tématu Anna Magdalena Schwarzová a prozkoumáme všechny jeho aspekty. Od jeho původu a historie až po jeho nejaktuálnější aplikace, stejně jako výzvy a příležitosti, které představuje. Ať už vás Anna Magdalena Schwarzová zajímá z osobních, pracovních nebo akademických důvodů, zde najdete vše, co potřebujete vědět, abyste tomuto tématu lépe porozuměli a vytěžili z něj maximum. Připojte se k nám na této prohlídce Anna Magdalena Schwarzová a objevte vše, co vám toto téma může nabídnout.

Sestra
Anna Magdalena Schwarzová
řeholní sestra
Církevřímskokatolická
Zasvěcený život
InstitutŘád bosých karmelitánů
Postulát1946
Noviciát1948
Sliby 
            doživotní1980
Osobní údaje
Datum narození14. března 1921
Místo narozeníPraha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Datum úmrtí2. ledna 2017 (ve věku 95 let)
Místo úmrtíKrakov
PolskoPolsko Polsko
RodičeGustav Schwarz otec
Blízká osobaPetr Eben bratranec
PříbuzníJiří (George) Schwarz (bratr)
Povolánířeholnice
Řády a oceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm II. třída (2011)
Cena Václava Bendy (2010)
Cena Paměti národa (2011)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Anna Magdalena Schwarzová (14. března 1921 Praha – 2. ledna 2017 Krakov) byla česká bosá karmelitánka, někdejší náboženská aktivistka a vězeňkyně nacistického i komunistického režimu. V roce 2010 jí byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka a Cena Václava Bendy a v roce 2011 Cena Paměti národa.

Život

Narodila se ve středostavovské rodině v Praze, později měla dva bratry. Rodina měla židovské kořeny, ale k židovské identitě se nijak nehlásila. Děti však byly pokřtěny a vychovány katolicky, navštěvovaly skaut. Anna dívčí oddíl skautu v roce 1938 opustila, protože v něm působila komunisticky indoktrinovaná vedoucí.

„ S komunismem jsem nikdy nekoketovala, ani před válkou ani po ní. Hodně jsem četla, třeba jsem přelouskla komunistický manifest a úplně mne zděsilo, že celá ta jejich ideologie je založena na závisti. (2006[1]) “

Její otec Gustav Schwarz byl ředitelem koncernu Juta, matka byla v domácnosti a zabývala se čtením, vyšíváním a pletením. Zaměstnávali dvě služebné (kuchařku a chůvu), avšak například auto nikdy nevlastnila. Rodiče se společensky ani politicky příliš neangažovali, ale byli vášniví sportovci, zejména horolezci, od dubna do října pobývala rodina pravidelně v Alpách a otec za ní dojížděl, jak mu pracovní vytížení umožňovalo.

Nejprve žili na Smíchově na Arbesově náměstí, v jejích asi 16 letech se přestěhovali na Nové Město na roh Resslovy a Gorazdovy ulice, poslední bydliště před deportací bylo v Podskalské ulici. Nejprve chodila do školy ve Smetanově ulici, poté absolvovala Drtinovo gymnázium. Ještě jako dospívající dívka pod vlivem vzdálené příbuzné konvertovala ke katolickému křesťanství a v roce 1939 se přihlásila do kláštera, ale kvůli židovskému původu byl její vstup odložen na neurčito.

Dne 7. prosince 1941 byla kvůli židovskému původu spolu s rodiči deportována do Terezína v rámci prvního civilního transportu (předcházely jen dva pracovní transporty), otec a další příbuzní byli později zabiti v Osvětimi (otec v říjnu 1944), Anna s matkou přežily. Anna využila oslabené ostrahy ghetta a několik dní před osvobozením z ghetta odešla zpět do Prahy. Z matčiných 4 bratrů přežil jediný, otec Petra Ebena. Annin mladší bratr Jiří (*1923) byl ještě před mobilizací v 15 letech poslán do Anglie, kde se ihned přihlásil do armády a v 17 letech se stal příslušníkem RAF, působil jako palubní mechanik u 311. perutě a válku rovněž přežil, později po okupaci 1968 emigroval do USA.[2]

Poválečná léta a komunismus

Po skončení války nebyl přeživším členům rodiny vrácen žádný majetek. Anna žila s matkou nejprve na matracích u příbuzných, poté získaly náhradní bydlení špatné kvality. Ve volbách v roce 1946 volila Národní socialisty. Stala se postulantkou karmelitánského kláštera. Její duchovní vůdce jí radil, aby se především starala o maminku, a proto odložila vstup do kláštera a studovala angličtinu a francouzštinu na Filosofické fakultě UK v Praze (zvažovala též studium medicíny). Působila též v Ústředí katolického studentstva a Katolické lize akademické.[3]

Teprve v roce 1948 byla do kláštera přijata, ale po únorovém převratu řád všechny novicky propustil z řádu kvůli lsti kněze tajně spolupracujícího s režimem, který tvrdil, že si to přeje arcibiskup. Rovněž byla v rámci prověrek vyloučena ze studia. Poté pracovala jako cizojazyčná korespondentka v podniku Juta a referentka pro nákup hodinek v podniku Kovo. Od konce roku 1949 se stýkala s křesťanským společenstvím Rodina, založeným Tomislavem Kolakovičem, a s přáteli, mezi něž patřili Oto Mádr, Josef Zvěřina, Václav Vaško či Zdeněk Bonaventura Bouše. Dopravovala potraviny, informace i pokyny kněžím do internačních táborů. Dne 12. února 1953 byla zatčena Státní bezpečností a obviněna nechvalně známým prokurátorem Karlem Čížkem[4] z páchání protistátní činnosti ve spojení „s již odsouzeným špionem Vatikánu“ Mádrem. V březnu 1954 byla souzena se skupinou Hošek a spol. a odsouzena v inscenovaném procesu za velezradu k 11 letům odnětí svobody a ke ztrátě občanských práv a majetku. Trest si odpykávala ve věznicích v Praze-Ruzyni a v Pardubicích až do amnestie v roce 1960. Ve vězení se spřátelila mimo jiné s komunistickou političkou Marií Švermovou, s níž se pak stýkala i po propuštění. S Růženou Vackovou vedla etický spor, zda se má šířit optimismus i za cenu lži – zastávala názor, že nikoliv.

„ …já jsem žádnou naději nepěstovala. Růženka Vacková zastávala názor, že se má šířit optimismus i za cenu lži, a kvůli tomu jsme se hodně přely. Když ji pak v druhé půlce šedesátých let propustili a sešly jsme se, objala mě a řekla, že jsem měla pravdu. (2006[1]) “

Po propuštění dělala dělnickou práci v káblovně, kterou se naučila během výkonu trestu. V 60. letech žila v Českém Krumlově, jako trestaná osoba měla problém sehnat práci, od přelomu let 1961/1962 pracovala jako samostatná dělnice na noční směně v papírně, od roku 1965 ji směnový inženýr neoficiálně přeřadil na práci tlumočnice poté, co u ní objevil anglicky psanou detektivku. Do veřejného dění se v té době nezapojovala a ani s klášterem nebyla v kontaktu. Koncem roku 1968 se vrátila do Prahy, v konkursu získala místo jako překladatelka na Vysoké škole zemědělské v Praze. Současně ji vytěžovali Josef Zvěřina a Oto Mádr, pro které překládala samizdatovou literaturu, blízce spolupracovala s Františkem Líznou.

Roku 1976 odešla do důchodu. Roku 1977 z nevysvětlených důvodů dostala devizový příslib a setkala se ve Vídni s provinciálem řádu a v Římě od generála řádu dostala potvrzení, že řád uznává její nedokončený noviciát a může složit řeholní sliby, kdy přijímá řádové jméno Magdalena. Chartu 77 nepodepsala, protože jí to zakázala převorka řádu, avšak s chartisty, s disentem a s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných spolupracovala a i řád jí to dovolil. V konspiračním prostředí disentu se za ni zaručili komunisté: František Kriegel, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a Marie Švermová,[zdroj?] Kriegel i Švermová se jí za zločiny komunismu mnohokrát omlouvali.

Tajná policie na ni od roku 1980 znovu zavedla svazek pod jménem „Sára“ a v něm ji označovala jako řeholnici židovského původu. Komunistickým režimem byla opakovaně zatýkána, sledována, odposlouchávána, podrobována domovním prohlídkám, roku 1982 jí byl odebrán pas. Klášteru v Jiřetíně, pod který patřila, Státní bezpečnost telefonicky oznámila, že její návštěvy jsou nežádoucí. Klášter tento požadavek režimu akceptoval a Anna Magdalena Schwarzová od přelomu 70. a 80. let začala jezdit do Polska, kde pobývala v Krakovském klášteře. Státní bezpečnost ji podezírala ze špionáže či z přípravy útěku z republiky, jejím hlavním zájmem však byl řád karmelitánek, při cestách vozila církevní dopisy a zprávy pro Amnesty International i duchovní literaturu.

V srpnu 1980 složila věčné sliby do kláštera bosých karmelitánek v Krakově. V roce 1985 jí československé úřady po dlouhém vyjednávání církevních a státních institucí vyhověly a povolily jí vystěhování do Polska. Dostala vystěhovalecký pas s podmínkou, že se vzdá československého občanství. Dne 19. ledna 1985 opustila Československo, 25. ledna téhož roku ji čs. úřady zařadily na seznam nežádoucích osob. V klauzurním klášteře bosých karmelitánek v Krakově žila až do své smrti.

Po revoluci

V roce 1989 jí provinciálka povolila návštěvu Prahy, aby si podala žádost o vrácení československého občanství, které také dostala, a poté měla několik let povoleno žít mimo klášter, aby si mohla vyřizovat odškodnění za persekuci.

Dne 16. listopadu 2010 jí Ústav pro studium totalitních režimů udělil Cenu Václava Bendy s pamětní medailí Za svobodu a demokracii.[3] [5]

Dne 28. října 2011 jí prezident Václav Klaus udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.[6][7][8] Dne 17. listopadu 2011 obdržela Cenu Paměti národa od občanského sdružení Post Bellum.[9]

„ Víte, po devětaosmdesátém měla církev obrovskou šanci, kterou jsme úplně pro… Ty tečky si doplňte. První, o co se začala církev starat, byly peníze, majetky, lesy, lány, úplně se kašlalo na to, že lidé přestávají chodit do kostela. Kdyby to tehdy vzali do ruky kněží s čistýma rukama, kterým by šlo o podstatné věci, snad dnes mohla být jiná situace. (…) V Polsku je to totéž v modrém, jenže tady do toho ještě smrdí xenofobní a antisemitské Rádio Maria, které v Česku naštěstí není… (2006[1]) “

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c Adam Drda: Naději jsem za komunismu nepěstovala, Babylon 6/XVI, 2. března 2007 (rozhovor v adventu 2006 pro Post Bellum a Český rozhlas)
  2. ↑ Seznam příslušníků československého letectva v RAF (1940-1945) Archivováno 28. 4. 2011 na Wayback Machine., přístup 20.11.2011
  3. ↑ a b Slavnostní předání Ceny Václava Bendy, Ústav pro studium totalitních režimů, 2010
  4. ↑ VAŠKO Václav, Dům na skále / 3. díl "Církev vězněná", S. 107-114, Kostelní Vydří, 2008
  5. ↑ Martina Procházková: Oceněná řeholnice pomáhala lidem navzdory útlaku od nacistů i komunistů, iDnes.cz, 28. 10. 2011
  6. ↑ lucie Nekvasilová: "Škudlil" Klaus vyznamená řeholnici a známého překladatele, Týden.cz, 26. 10. 2011 18:45
  7. ↑ Klaus udělí řád překladateli, veteránovi i řádové sestře, iDnes.cz, 27. 10. 2011 12:20, taj (Martina Procházková)
  8. ↑ Prezident udělil státní vyznamenání, tisková zpráva KPR, 28. 10. 2011, Praha
  9. ↑ Čtyři stateční získali Ceny Paměti národa, iDnes, 17.11.2011

Literatura

Externí odkazy