V tomto článku se bude věnovat tématu Čalounění, které bylo předmětem zájmu a studia v různých oblastech poznání. Čalounění je téma, které vzbuzuje zvědavost a debatu mezi odborníky a fanoušky, protože jeho význam přesahuje geografické a časové hranice. V průběhu historie byl Čalounění předmětem analýzy a reflexe, generující protichůdné a obohacující názory. V tomto smyslu je nezbytné prohloubit naše chápání a hodnocení, abychom pochopili jeho dopad na společnost a na rozvoj myšlenek a znalostí. Prostřednictvím vyčerpávající analýzy se snažíme osvětlit klíčové aspekty Čalounění, prozkoumat jeho důsledky a možné budoucí vyhlídky.
Čalounění je povrchová úprava materiálů a vyplnění nosných prostorů, tedy potažením látkou, kůží, koženkou, síťovinou, alcantarou či jinými přírodními i syntetickými materiály, a dále polstrování (podle polštáře) je hlubší výplň únosnými pružnými materiály nebo pružinami. Čalounění se používá k povrchové úpravě interiérů bytů, dopravních prostředků, obecně prostorů určených pro pobyt lidí. Významné je nejen pro estetický vzhled a pohodlí, nýbrž i pro bezpečnost. Největší využití čalounění je v nábytkářském průmyslu, interierů automobilů, vlaků a lodí. Čalouněním se v čalounictví zabývá řemeslník, který se nazývá čalouník.
Při poškození čalounění se provádí přečalounění, při kterém se odstraní původní potah, případně i výplň, a nahradí se novým. Přečalounění se provádí v případech, kdy nábytek či interiér má historickou či emocionální hodnotu, případně také z důvodu finanční úspory místo nákupu celého nábytku či zařízení.
První dochované artefakty čalounění spadají do starého Řecka, Říma, dokonce i Egypta. Obyvatelé už i té doby využívali takzvaného pevného a měkkého čalounění: polstrování. Čalounění bylo pod potahovou vrstvou vyplňováno travinami, žíněmi či vlnou.
Materiály a činnosti při čalounění lze rozdělit podle účelu: