Vladimír Maděra

V následujícím článku se tématu Vladimír Maděra budeme věnovat z různých pohledů s cílem poskytnout úplný a podrobný pohled na toto téma. Budou analyzovány základní aspekty, prozkoumány různé názory a budou prezentovány konkrétní případy, které ilustrují důležitost a relevanci Vladimír Maděra dnes. Stejně tak budou prezentována relevantní data, aktualizované statistiky a bude ponořen do dopadu, který má Vladimír Maděra v různých oblastech společnosti. Prostřednictvím tohoto článku se snažíme poskytnout čtenáři solidní a aktuální znalosti o Vladimír Maděra, aby tomuto tématu důkladně porozuměl a vytvořil si na něj vlastní názor.

Tento článek je o českém chemikovi a pedagogovi. O odbojáří a vojákovi pojednává článek Vladimír Maděra (voják).
Prof. Ing. Dr. Vladimír Maděra, DrSc.
Narození23. ledna 1905
Rakousko-Uhersko Dobřany
Úmrtí15. února 1997 (ve věku 92 let)
Česko Praha
Povolánípedagog, chemik a učitel
OceněníŘád práce
Politická stranaKSČ (od roku 1924)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Vladimír Maděra (23. ledna 1905 Dobřany[1] – 15. února 1997 Praha[2]) byl profesor chemie a technologie vody, v letech 1956 až 1962 rektor pražské VŠCHT a vedoucí katedry technologie vody (1953–1974).

Životopis

Vladimír Maděra se narodil jako třetí syn v rodině vrchního učitele na české škole v Dobřanech Vincence Maděry (1857–??, původcem z Jistebnice) a jeho manželky Marie, rozené Šindelářové (1875–??, původem z Prahy).[1] Maturoval na plzeňském reálném gymnáziu.[3] Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství (VŠCHTI, která byla součástí ČVUT) absolvoval v roce 1926 jako žák profesora Schulze, významné osobnosti československého vodohospodářství. Souběžně studoval v letech 1925–1928 mikrobiologii na Přírodovědecké a hygienu na Lékařské fakultě Karlovy univerzity. V roce 1929 byl nehonorovaným asistentem na Ústavu hygienickém LF UK.[4] Pro svou odbornou dráhu byl dobře vybaven znalostí cizích jazyků – vedle tehdy obvyklé němčiny a francouzštiny ovládal též angličtinu a ruštinu. Od roku 1926 byl členem Československé společnosti chemické.[5]

Politická angažovanost

Již v době svých studií spolupracoval s KSČ a pracoval ve studentských orgánech na Masarykově koleji. Do Komunistické strany Československa vstoupil 1. ledna 1924 ve svých 18 letech; později se stal členem pražského a dále i ústředního vedení studentské frakce strany.[3] Dále vedl spolu s Marií Majerovou[6] a Jindřichem Honzlem (po jeho návratu ze Sovětského svazu)[3] v Libni komunistickou agitační skupinu Modré blůzy, která se později rozšířila i do Bubenče pod vedením Františka Němce.[6][7] Předtím byl aktivní v komunistických mládežnických skupinách v Nuslích a Michli.[8] Maděra byl zároveň členem KODAKu (Kolektiv dramatických autorů komunistů).[9]

Meziválečné pracovní působení

Svoji kariéru inženýra začínal v pražské kanalizační čistírně v Bubenči jako vedoucí chemické laboratoře založené v roce 1926 doktorkou Hamáčkovou. Zde vybudoval jednu z prvních mikrobiologických laboratoří pro odpadní vody v Evropě. V roce 1932 byl promován doktorem technických věd na základě své práce „Chemické a mikrobiologické studie o čistotě Vltavy“. Následně působil v pražské (magistrátní) kanalizační kanceláři (odbor 9A stavebního úřadu - čistírny odpadních vod)[3] a později se stal jejím vedoucím. V posledních letech první republiky připravoval technologické podklady pro novou pražskou mechanicko-biologickou čistírnu odpadních vod. Za jeden z těchto jeho projektů mu byla udělena cena Masarykovy akademie práce, která mu umožnila studijní pobyt v Anglii, z něhož vytěžil studii o technologii čištění odpadních vod ve Velké Británii.

Po druhé světové válce

Během květnového povstání sloužil jako spojka.[3] Po válce se stal dík prvorepublikovým komunistickým aktivitám perspektivním bolševickým kádrem, v roce 1946 se stal členem ÚNV za KSČ.[10] Přesto zůstal zaměstnancem města Prahy na pozici technického referenta[11] (Ústřední národní výbor hl. m. Prahy), ale jen do roku 1949, kdy byl jmenován řádným profesorem pražské techniky (ČVUT) a stal se vedoucím Ústavu technologie vody, hygieny sídlišť a chemie Fakulty stavebního inženýrství při ČVUT.[12]

V roce 1953 (rok po založení samostatné VŠCHT) přešel se svými spolupracovníky z ČVUT na VŠCHT, kde se stal prvním profesorem katedry technologie vody (tehdy dislokované do budovy v Trojanově ulici č. 13, tehdejší budově FSI ČVUT,[13] nynější budově Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT) a vedoucím nově založeného Ústavu technologie vody.[12]

V té souvislosti získal hodnost doktora věd (DrSc.) pro tento obor. V letech 1954–1955 působil dočasně jako náměstek ministra školství, ale již hned poté se vrátil do čela své katedry (katedru vedl až do roku 1974) a v roce 1956[14] (v některých zdrojích se uvádí 1957[15]) se stal rektorem VŠCHT (do roku 1962). S jeho rektorováním je spojena pravděpodobně největší komunistická čistka na VŠCHT, která proběhla v roce 1958 a která znamenala, že ze školy muselo odejít mnoho profesorů, docentů, asistentů a zaměstnanců (ať už z politických důvodů, nebo z důvodů odborných, což paradoxně dopadlo na některé členy KSČ), což škola odborně pocítila. V dubnu 1968 se pak od této akce distancoval tehdejší rektora profesor Korrita, od něhož se následně distancoval celoškolský výbor KSČ.[16] V roce 1958 zavedl tzv. seznamovací týden pro studenty prvních ročníků.[17]

V roce 1965 spoluzaložil International Association for Water Research and Control (IAWRC). Byl čestným členem britského Institution of Water and Environmental Management a Royal Institute of Health. Od roku 1956 byl expertem Světové zdravotnické organizace OSN.[18] V roce 1961 získal Řád práce.[19]

Na ustavující valné hromadě Asociace čistírenských expertů 23. března 1993 byl zvolen prvním čestným členem této organizace (později transformované v CzWA).[20]

Reference

  1. ↑ a b Matrika narozených, Dobřany, 1898-1908, snímek 223, Záznam o narození a křtu
  2. ↑ Vodní hospodářství =: Water management : Voda - ovzduší - půda - odpady. Praha: Nadace Voda a vzduch, 1997, 47(4), s. 104. ISSN 1211-0760. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:af633870-1580-11e4-90aa-005056825209
  3. ↑ a b c d e Rudé právo: Ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Komunistická strana Československa, 23.8.1946(194), s. 5. ISSN 0032-6569. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:b3b61ce0-f4ca-11dc-a503-000d606f5dc6
  4. ↑ Zdravotnická ročenka československá. Praha: Piras, 1929, 2(1), s. 165. ISSN 1804-1248. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:7b5d7d40-c4a2-11e7-80e7-5ef3fc9bb22f
  5. ↑ HANČ, Oldřich a Československá společnost chemická. 100 let Československé společnosti chemické, její dějiny a vývoj: 1866-1966. Praha: Academia, 1966, s. 119. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:4ea03550-76e8-11e4-9c7b-5ef3fc9bb22f
  6. ↑ a b JIRÁNEK, Jaroslav. Vít Nejedlý: z historie bojů o novou, socialistickou kulturu. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959, s. 64. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:5f39e180-25b3-11e4-8413-5ef3fc9ae867
  7. ↑ KUBR, František. O divadlo života: Kapitoly z historie dělnického divadla v Československu. Praha: Orbis, 1959, s. 47. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:99c70ba0-2d80-11e4-a8ab-001018b5eb5c
  8. ↑ VÁVRA, Josef. Cestou boje: vzpomínky na revoluční činnost komunistů v Michli, Nuslích, Krči, Pankráci, Lhotce, Podolí a Braníku : . Praha: SNPL, 1961, s. 57. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:80d35370-ccef-11e3-94ef-5ef3fc9ae867
  9. ↑ KROUPA, Vlastislav a Svaz protifašistických bojovníků. Český antifašismus a odboj: slovníková příručka. Praha: Naše vojsko, 1988, s. 446. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:1410748d7c6a56cdbfe1a128375c8f79
  10. ↑ Rudé právo: Ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Komunistická strana Československa, 19.6.1946(142), s. 5. ISSN 0032-6569. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:28c1b090-f3fd-11dc-a6a7-000d606f5dc6
  11. ↑ Zprávy veřejné služby technické: úřední věstník vydávaný ministerstvem veřejných prací za součinnosti ministerstva železnic a technických odborů ministerstev Československé republiky. Praha: Ministerstvo veřejných prací, 25.11.1948, 28(19-20), s. 415. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:751f260c-6078-4e01-805a-61326a6b3733
  12. ↑ a b ZÁBRANSKÁ, Jana. 70+ let historie Ústavu technologie vody a prostředí . . Dostupné online. 
  13. ↑ WANNER, Jiří; PEČENKA, Martin. 70. výročí založení Ústavu technologie vody a prostředí VŠCHT Praha. Praha: VŠCHT, 2023. 43 s. ISBN 80-7080-442-4. 
  14. ↑ Lidová demokracie: orgán Československé strany lidové. Praha: Nakladatelství Lidová demokracie, 03.04.1968, 24(93), s. 3. ISSN 0323-1143. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:05197350-e346-11e8-8d10-5ef3fc9ae867
  15. ↑ Noví rektoři vysokých škol. Rudé právo. 15. 12. 1957, s. 1. Dostupné online. 
  16. ↑ Lidová demokracie: orgán Československé strany lidové. Praha: Nakladatelství Lidová demokracie, 03.04.1968, 24(93), s. 3. ISSN 0323-1143. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:05197350-e346-11e8-8d10-5ef3fc9ae867
  17. ↑ Květy. Praha: Rudé právo, 09.10.1958, 8(41), s. 8. ISSN 0023-5849. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:c665bed0-62bb-11e3-8c6a-005056825209
  18. ↑ Československý biografický slovník. Academia, Praha, 1992: s. 422.
  19. ↑ Malá československá encyklopedie. 4. díl M–Pol: s. 28.
  20. ↑ O nás | CzWA - Asociace pro vodu ČR. www.czwa.cz . . Dostupné online.