Vilém II. Dlouhý meč

V dnešním světě se Vilém II. Dlouhý meč stal relevantním problémem, který významně ovlivňuje různé oblasti společnosti. S nárůstem globalizace a propojením mezi kulturami získává Vilém II. Dlouhý meč stále větší význam a vyvolává debaty a úvahy, které přesahují hranice a obory. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Vilém II. Dlouhý meč, analyzujeme jeho dnešní dopad a zamyslíme se nad jeho vlivem v budoucnosti. Z široké a interdisciplinární perspektivy se ponoříme do historických, sociálních, politických a kulturních aspektů Vilém II. Dlouhý meč s cílem porozumět jeho složitosti a jeho důsledkům v současném světě.

Vilém II. Dlouhý meč
hrabě ze Salisbury
Portrét
Nákres náhrobku v katedrále v Salisbury
Narození1212?
Úmrtí8. února 1250
Al-Mansura
Pohřbenkatedrála v Salisbury
ManželkaIdoine z Camville
PotomciEla
Vilém III. Dlouhý meč
Richard
Edmund
DynastiePlantageneti
OtecVilém Dlouhý meč
MatkaEla ze Salisbury
PříbuzníNicholas Longespee (bratr)
Margaret Longespée, Countess of Salisbury[1] (vnučka)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vilém II. Dlouhý meč (anglicky William II Longespée, francouzsky Guillaume Longue-Épée, 1212? – 8. února 1250, Al-Mansura) byl hrabě ze Salisbury, vnuk anglického krále Jindřicha II. a křižák. Svou hrdinskou smrtí u Mansúry si vysloužil pověst mučedníka.

Život

Obrácený erb Viléma ze Salisbury a jeho duše v podobě holubice (dobová iluminace)

Narodil se jako syn Viléma, levobočka anglického krále Jindřicha II. a Ely, jediné dcery a dědičky Viléma ze Salisbury. V červnu 1240 se připojil ke svému bratranci Richardovi při výpravě do Svaté země[2] a o devět let později znovu pozvedl kříž společně s výpravou Ludvíka IX. Měl s sebou 200 rytířů a k hlavnímu vojsku se připojil na podzim 1249.[3] V únoru následujícího roku se zúčastnil katastrofální bitvy u Mansúry, kde našel svou smrt.

Kronikář Matouš Pařížský zmiňuje, že Vilém se po ústupu z města přiklonil k názoru templářského velmistra Viléma ze Sonnacu a radil k opatrnosti. Robert z Artois jej označil za zbabělce a „anglického ocáska“.[4] Oba Vilémové strženi vznětlivým Robertem z Artois znovu vpadli do města, což se většině vojáků stalo osudným.[5]

„ Dnes pojedu tak daleko, že se žádný Francouz neodváží za mnou ani k ocasu mého koně! “
— Vilém Dlouhý meč[4]
„ Když jim přišlo na mysl vrátit se, Turci je v úzkých ulicích města Mansurah zasypali trámy a břevny. “
— Jean de Joinville [6]

Vilémova matka Ela, v tu dobu již v klášterním ústraní, údajně měla den předtím věštecký sen o synově odchodu na nebesa v doprovodu andělů. Okolo zesnulého Viléma vznikl světský kult křižácké svatosti.[7]

Reference

  1. ↑ Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. ↑ TYERMAN, Christopher. Svaté války : dějiny křížových výprav. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 926 s. ISBN 978-80-7422-091-3. S. 748. Dále jen Svaté války. 
  3. ↑ Svaté války, str. 776
  4. ↑ a b DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. Praha: Orbis, 1973. S. 196. Dále jen Křižácké výpravy. 
  5. ↑ BARBER, Malcolm. Noví rytíři. Dějiny templářského řádu. Praha: Argo, 2006. ISBN 80-7203-764-1. S. 173–174. 
  6. ↑ DE JOINVILLE, Jean. Paměti křižákovy. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965. S. 62. 
  7. ↑ Svaté války, str. 782

Externí odkazy