V dnešní době je Tykvice stříkavá tématem, které ve společnosti získalo velký význam. Postupem času vzbudila zájem velkého množství lidí díky svému vlivu na různé oblasti každodenního života. Od svého vzniku Tykvice stříkavá vyvolal debaty, úvahy a dokonce kontroverze, což vedlo k tomu, že se mu dnes věnuje větší pozornost. Vzhledem k relevanci, kterou získal, je důležité ponořit se hlouběji do analýzy Tykvice stříkavá, pochopit její důsledky a hledat možná řešení. V tomto článku toto téma podrobně prozkoumáme, abychom lépe porozuměli jeho rozsahu a různým perspektivám, které kolem něj existují.
![]() | |
---|---|
![]() Tykvice stříkavá (Ecballium elaterium) | |
Vědecká klasifikace | |
Říše | rostliny (Plantae) |
Podříše | cévnaté rostliny (Tracheobionta) |
Oddělení | krytosemenné (Magnoliophyta) |
Třída | vyšší dvouděložné (Rosopsida) |
Řád | tykvotvaré (Cucurbitales) |
Čeleď | tykvovité (Cucurbitaceae) |
Rod | tykvice (Ecballium) A. Rich. |
Binomické jméno | |
Ecballium elaterium (L.) A.Rich., 1824 | |
Synonyma | |
| |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Tykvice stříkavá (Ecballium elaterium) je vytrvalá, plazivá, chlupatá bylina podobná okurce která při zralosti z plodu vystřikuje slizem obalená semena. Je jediný druh rodu tykvice.
Její plody mají silně hořkou chuť.
Původní areál je v jižní Evropě od Španělska přes Itálii, Balkán až po Ukrajinu a dále východním směrem přes Blízký východ až po Kavkaz; včetně severovýchodu Afriky. Odtud se druh ojediněle rozšířil severním směrem v Evropě i v Asii kde byl původně vysazován jako ozdobná rostlina k pokrytí plotů a postupně zplaněl.
Roste obvykle na nepříliš kvalitní, písčité nebo kamenité půdě, např. na rumištích, skládkách a na lidskou činnosti přetvořených a opuštěných místech včetně zasolených mořských pobřežích. V ČR byl tento neofyt prvně zaznamenán v roce 1880.[2][3][4]
Druh je někdy dělen do dvou poddruhů:
Nominátní poddruh je jednodomý a zabírá převážnou část areálu, kdežto druhý je dvoudomý a roste v jižní části Pyrenejského poloostrova a v severovýchodní Africe. Poddruhy se spolu snadno kříží.[3][5]
Vytrvalá, v ČR obvykle jednodomá, poléhavá, celá silně chlupatá rostlina, bez úponku, s dužnatými, plazivými, bohatě větvenými drsnými lodyhami 20 až 100 cm dlouhými, které vyrůstají z hlízovitých kořenů. Lodyha je porostlá střídavými řapíkatými listy (u spodních listů je řapík delší než u horních) dlouhými 4 až 10 cm. List mívá trojúhelníkovitou nebo široce vejčitou, zvlněnou šedozelenou čepel, celokrajnou nebo s okrajem nepravidelně laločnatým a vroubkovaným.
Pětičetné květy jsou pravidelné, žluté až sytě žluté; později blednou. Samčí květy jsou velké až 2 cm, vyrůstají v chudých hroznech z paždí listu, jejich kalich s krátkou trubkou je zvonkovitý a koruna široce nálevkovitá; mají pět tyčinek (dvě a dvě jsou srostlé a jedna je volná, takže vypadají jako tři volné). Samičí květ roste z paždí jednotlivě. Má kalich, korunu i tyčinky podobně jako samčí květ a navíc chlupatý, podlouhlý třiplodolistový spodní semeník s mnoha vajíčky a tři krátké čnělky s dvoulaločnými bliznami. Kvete poměrně dlouho, od května do října. Ploidie je 2n = 18.[2][3][6][7][8]
Po opylení hmyzem se ze semeníku vyvine zelená, štětinatě chlupatá vejčitá bobule 4 až 5 cm dlouhá a široká 2,5 cm. Po uzrání získá bobule žluto-hnědou barvu a opadne. Nato z otvoru po stopce tlakem nashromážděné tekutiny prudce vystřikuje 30 až 80 slizem obalených tmavých semen asi 4 mm velkých do vzdálenosti několika metrů. Tekutý obsah bobule dráždí pokožku a hlavně oči.[2][3][6]