Téma Terapeutický index je předmětem zájmu a debat již dlouhou dobu. Ať už akademicky, profesionálně nebo osobně, Terapeutický index upoutal pozornost lidí všech věkových kategorií a prostředí. Jak společnost postupuje a vyvíjejí se nové technologie, je ještě důležitější porozumět a analyzovat Terapeutický index z různých perspektiv. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Terapeutický index, prozkoumáme jeho dopad na každodenní život, jeho význam v historii a jeho relevanci v současném kontextu. Tím, že se do tohoto tématu ponoříme hlouběji, doufáme, že osvětlíme jeho význam a vliv na dnešní společnost.
Terapeutický index (též terapeutický poměr) je poměr dávky léčiva nebo jiného léčebného činidla vyvolávající otravu (TD50) ku dávce vyvolávající léčebný účinek (ED50). Kvantitativně je to dávka způsobující otravu u 50 % populace (TD50) k minimální dávce účinné rovněž pro 50 % populace (ED50).[1]. Je výhodné mít u léčiva co nejvyšší terapeutický index; jinak řečeno, aby práh toxicity byl co nejvyšší oproti účinné léčebné dávce a tím se minimalizovaly negativní účinky náhodného předávkování.
Obecně lze látky s užším terapeutickým rozmezím (menším rozdílem mezi toxickou a terapeutickou dávkou) dávkovat na základě měření hladiny v krvi pacienta. Používají se při tom protokoly terapeutického monitoringu (TDM). Terapeutický index diazepamu je velmi bezpečný, má hodnotu okolo 100. Jiné látky, například digoxin, však mají index například 2 nebo 3.[2] K dalším takovým látkám s nízkým terapeutickým indexem (úzkým terapeutickým rozmezím), které vyžadují monitoring pro dosažení terapeutické dávky a současně i ochrany před otravou, patří dimerkaprol, theofylin, warfarin nebo uhličitan lithný. K vyvážení účinnosti a nežádoucích účinků je monitoring nutný i u některých antibiotik, například gentamicinu, vankomycinu, amfotericinu B nebo polymyxinu B.
Efektivní terapeutický index lze ovlivnit cílením léčiv, kdy se činidlo koncentruje na místě, kde má působit. Například u radiační léčby rakovinných nádorů se ozařovací svazek paprsků ohraničuje přesně podle profilu nádoru, čímž se zvýší dávka v cílové oblasti, aniž by se zvýšily nežádoucí účinky. Takové ohraničení však nemění terapeutický index. Podobně je chemoterapie nebo radioterapie činidly vstřikovanými do krve (infuzí nebo injekcí) účinnější u onkofilních látek (takových, které se koncentrují v nádoru). To se využívá například při léčbě neuroendokrinních nádorů radionuklidy vázanými na peptidové receptory nebo při chemoembolizaci či radioaktivní mikrokuličkové terapii jaterních nádorů a metastáz. Činidlo se koncentruje v cílové tkáni a jinde je jeho koncentrace nižší, což zvyšuje účinnost a snižuje toxicitu.
Někdy se terapeutický index označuje i jako bezpečnostní index či bezpečnostní poměr, hlavně v souvislosti s psychoaktivními látkami používanými pro neléčebné (nelékařské) účely.[3] V takových případech je účinná dávka taková, která vyvolává požadovaný účinek, což může být více nebo méně než v případě léčebně účinné dávky.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Therapeutic index na anglické Wikipedii.