V současnosti je Tambuyukon tématem, které upoutalo pozornost mnoha lidí po celém světě. Díky své relevanci v naší současné společnosti dosáhl Tambuyukon úrovně důležitosti, která přesahuje pouhou módu. V průběhu let se vyvíjel a stal se ústředním bodem diskusí a zájmu v různých oblastech. Od svého vlivu na technologie až po vliv na populární kulturu se Tambuyukon ukázalo jako téma, které stojí za to prozkoumat do hloubky, abyste pochopili jeho skutečný dosah a relevanci dnes. V tomto článku se ponoříme do světa Tambuyukon, abychom lépe porozuměli jeho dopadu a důležitosti v našem každodenním životě.
Tambuyukon | |
---|---|
![]() Vrchol Tambuyukonu | |
Vrchol | 2579 m n. m. |
Poloha | |
Světadíl | Asie |
Stát | ![]() |
Pohoří | Crocker |
Souřadnice | 6°12′31″ s. š., 116°39′29″ v. d. |
![]() ![]() Tambuyukon | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Tambuyukon (malajsky: Gunung Tambuyukon) je svou nadmořskou výškou 2579 m třetí nejvyšší hora nejen Sabahu, ale celé Malajsie.
Nachází se v pohoří Crocker, je vzdušnou čárou vzdálena 18 km od nejvyšší hory Kinabalu (4095 m) a je součásti národního parku Kinabalu. Rozkládá se na hranici tří sabažských okresů: Ranau, Kota Marudu a Kota Belud. Hora nemá výrazný vrcholek, má rozdvojeno vrcholovou partií podobnou dvouhrbému velbloudu, která je z důvodu hojného deště velmi často zahalena do mlžného oparu. Trojici nejvyšších hor Malajsie doplňuje nedaleká Trus Madi vysoká 2642 m.
Tambuyukon je vytvořena hlavně z magmatických ultramafických hornin, které byly vytlačeny z hlubin k povrchu tektonickými pochody, má nejvyšší koncentraci ultramafických nevýživných hornin v celém Sabahu.[1][2]
V minulosti bylo nejvýznamnější dřevo, které poskytovaly horské lesy. Po vytvoření národního parku Kinabalu se rozšířila snaha více chránit místní přírodu a propagovat její zvláštnosti. Proto se i v Sabahu stále více a více propaguje horská turistika přinášející finanční zdroje a poskytující práci místním lidem.
Hora Tambuyukon je o dost nižší než častěji navštěvována nejvyšší hora Kinabalu, přesto je na ní výstup delší a namáhavější. Je ze tří nejvyšších hor tou nejméně navštěvovanou, což je dáno její odlehlosti, špatnou přístupností a nutnosti vykonat podstatnou část cesty po neustále stoupajících a zase klesajících horských stezkách.
Tento "výlet" trvá podle zvoleného programu čtyři dny a tři noci až šest dnů a pět nocí. Vše je regulováno, výprava musí být předem objednaná a nutno zaplatit mnohé poplatky. Je počítáno i s nosiči, neboť je potřeba vzít si sebou všechno jídlo a výbavu, povinné jsou ponožky odpuzující hojné pijavice. Cesta vede národním parkem a je povoleno pohybovat se pouze po vyhrazené trase a jen s doprovodem. Přespává se v provizorních přístřešcích, obvykle často prší.[1][3][4]
Během cesty lze vidět mohutné bělokoré stromy čeledi dvojkřídláčovitých i mnohé přízemní raflézie. Od nadmořské výšky cca 1500 m lze spatřit mnohé láčkovky, např. Nepenthes edwardsiana, Nepenthes rajah, Nepenthes villosa a horské orchideje a pěnišníky. Vrcholové partie jsou téměř výhradně porostlé nevysokými druhy balmínu a na kamenitých či mechových úbočích roste stálezelený horský les a jsou na nich četná vřesoviště.
Exotická zvířata, které v oblasti běžně žijí, bývají během pohybu lidí obvykle zaplašena a lze poslouchat jen zpěv ptáků, kterých tam žije přes 320 druhů a pozorovat některé z více než tisícovky druhů motýlů.[1][3]