Tento článek se bude zabývat problémem Sportovní lezení, který získal značný význam v různých oblastech společnosti. Sportovní lezení se stal tématem zájmu akademiků, odborníků i laické veřejnosti díky svému dopadu a významu v různých oblastech studia a každodenního života. V posledních desetiletích se Sportovní lezení stal předmětem výzkumu, debat a úvah, které umožnily větší pochopení a ocenění jeho důležitosti. V tomto smyslu si tento článek klade za cíl nabídnout širokou a obohacující vizi Sportovní lezení, která se zabývá různými pohledy, přístupy a názory na tuto záležitost.
Sportovní lezení je v dnešní době nejpopulárnějším druhem volného lezení. Spočívá v tom, že lezec se pohybuje ve sportovních cestách (cesty, které se dají zlézt na jeden zátah) a zdolává skalní obtíže vlastní silou. Jedná se tedy zejména o míru čistoty stylu lezení (včetně oficiální stupnice stylu lezení), termín Sportovní lezení se však užívá také ve smyslu Závodního či soutěžního lezení.
V srpnu 2016 schválil Mezinárodní olympijský výbor přijetí sportovního lezení mezi olympijské sporty, což se však prozatím týká pouze LOH 2020 v Tokiu.[1][2]
Kořeny sportovního lezení leží v dobách, kdy se zraky horolezců přestaly upínat k horským vrcholům, ale začali dobývat sice nižší, mnohdy však daleko obtížněji dosažitelné skalní útvary. Sportovní lezení začalo nabývat významu v sedmdesátých letech, kdy američtí lezci začali shledávat volné lezení nejpřirozenějším druhem horolezectví. Jedním z prvních sportovních lezců, kteří pojali lezení jako životní styl byl John Gill. V Čechách platí pro sportovní lezení pravidla, definovaná Českým horolezeckým svazem (ČHS).[3]
Pískovcové lezení je specifická varianta sportovního lezení se zvláštními pravidly[4] a způsoby jištění[5] reflektujícími specifické vlastnosti českých a saských pískovců.
Ve sportovním lezení se pořádají také závody, které se již zpravidla přesunuly na umělé lezecké stěny, z důvodu ochrany přírody a srovnání podmínek.