V následujícím článku prozkoumáme dopad Splicing (příze) na současnou společnost a jak se v průběhu let vyvíjela. Od svého vzniku Splicing (příze) podnítil neustálé debaty v různých oblastech, což vyvolalo obdiv i kontroverzi. Prostřednictvím podrobné analýzy prozkoumáme různé aspekty obklopující Splicing (příze), od jeho relevance v populární kultuře až po jeho vliv na současné trendy. Podobně budeme zkoumat různé názory a perspektivy, které existují kolem Splicing (příze), s cílem nabídnout kompletní a obohacující panorama.
Splicing je technika navazování či spojování dvou konců příze nebo lana vzájemným promísením (intermigling) jednotlivých vláken z obou částí textilie.
Příze musí mít v místě spojení dostatečnou tažnou pevnost, rozměry spoje nesmějí ztěžovat zpracování příze a ani narušovat vzhled konečného výrobku.[1]
Odstraňování přetrhů a spojování konců niti (např. ze dvou cívek) při ručním nebo strojovém zpracování se asi do 80. let 20. století provádělo téměř výlučně svazováním pomocí různých druhů uzlů (babský, tkalcovský, rybářský aj).[2] Uzly mají sice dostatečnou pevnost, ale tloušťka spojů způsobuje např. při tkaní zvýšení prostojů stroje o 30-60 % a u mnoha plošných textilií uzly narušují vzhled, což se musí často pracně opravovat (nopování).[1]
Ve druhé polovině 20. století bylo vyvinuto několik technik, s pomocí kterých se dají konce nití spojovat výhodnějším způsobem. Patří k nim např. mechanický, elektrostatický a pneumatický splicing, omotávání, svařování aj. Z těchto možností se nejlépe osvědčil pneumatický splicing, který asi od poslední dekády 20. století patří ke standardnímu vybavení všech soukacích strojů.[1]
Vyrábějí se také přenosné přístroje na spojování nití při tkaní, pletení, všívání.[3] a splicing je také instalován na pojízdných robotech k automatickému odstraňování přetrhů příze na rotorových dopřádacích strojích.[4]
Konce nití se vloží do spojovací komory, kde se s pomocí vhodně usměrněného proudu stlačeného vzduchu rozkroutí na jednotlivá vlákna, vlákna obou nití se promísí a smotají dohromady. Tlak vzduchu obnáší 5-8 barů, spotřeba na 1 spoj = 2-3 l. Spojení je cca 2 cm dlouhé s tloušťkou o 20-30 % vyšší a pevností o 20 % nižší než běžný průměr niti. Konstrukce spojovacích komor je přizpůsobena druhu zpracovávané příze (asi v 15 variantách).[5] [6]
Spojovací zařízení se na soukacích strojích zpravidla instaluje v kombinaci se zařízením na elektronickou kontrolu příze jednotlivě pro každou soukanou nit. Kontrolní přístroj při zjištění chybného místa v přízi zastaví běh soukací jednotky, vystřihne vadné místo a splicer pak automaticky zajistí další běh.[7] [8]
Textilní lana se prodlužují už více než 2000 let ručním splétáním s pomocí jednoduchých nástrojů. Rozlišují se dva druhy spojů:
Ručně pletací příze pro amatérské použití se dají spojovat různými metodami splicingu lidskými prsty, evtl. s navlhčením materiálu a pod.[10]