V dnešním světě se Sedisvakantismus stalo tématem velkého významu a zájmu širokého spektra lidí. Ať už se jedná o společenský fenomén, technologický pokrok, historickou postavu nebo jakýkoli jiný aspekt moderního života, Sedisvakantismus upoutal pozornost různého publika a vyvolal intenzivní debatu v různých kruzích. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Sedisvakantismus, od jeho vzniku až po jeho současné implikace, s cílem nabídnout čtenáři ucelenou a kontextualizovanou vizi tohoto aktuálně významného tématu.
Sedisvakantismus (z lat. sedis vacantia, „prázdnost, neobsazenost stolce“), též sedesvakantismus (sedes vacans, dosl. „prázdný stolec“[1]), nebo sedevakantismus (sede vacante, „když je stolec prázdný“) je názor zastávaný minoritou tradicionalistických katolíků[2][3], podle kterého je v současnosti papežský stolec uprázdněn a nároky současného papeže (resp. některých jeho předchůdců) na něho jsou nelegitimní.
Někteří přívrženci sedisvakantismu považují za posledního legitimního papeže Pia XII., jiní Pia XI. nebo Jana XXIII. V současnosti je sedesvakantismus heterogenní a těžko popsatelná entita, protože neexistuje jedno oficiální stanovisko kromě toho, že všichni odmítají Druhý vatikánský koncil a jeho reformy považují za heretické. Přívrženci sedisvakantismu disponují vlastním duchovenstvem, oficiální církví neschválenými biskupy a kněžími.
Ve snaze vyhnout se otevřenému schizmatu se většina sedisvakantistů staví odmítavě k nezávislé volbě „legitimního“ papeže, i když existují volby jednotlivých skupin (Linus II., Pius XIII., Petr II. a Řehoř XVII.). Nejznámější separatistickou skupinou sedisvakantistů byla španělská větev pod vedením Clementa Domíngueza y Gomeze (23. dubna 1946 Écija, Sevilla – 22. března 2005 El Palmar de Troya), který se po smrti papeže Pavla VI. dne 6. srpna 1978 sám vyhlásil za papeže Řehoře XVII. a zformovat tak tzv. Palmarskou církev.