V dnešním článku budeme diskutovat o Rexhep Mitrovica, tématu, které v poslední době upoutalo pozornost mnoha. Rexhep Mitrovica je předmětem debat, analýz a úvah v různých oblastech, od politiky po populární kulturu. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Rexhep Mitrovica, prozkoumáme jeho dopad na dnešní společnost a nabídneme kritický pohled na jeho význam v současném světě. Rexhep Mitrovica je téma, které nenechává nikoho lhostejným, a jeho vliv pociťujeme v mnoha aspektech našeho každodenního života. Pojďme se tedy bez dalších řečí ponořit do fascinujícího světa Rexhep Mitrovica a společně objevit jeho důležitost v aktuálním kontextu.
Rexhep Mitrovica | |
---|---|
![]() | |
Stranická příslušnost | |
Členství | Balli Kombëtar |
Narození | 15. ledna 1888 Kosovska Mitrovica |
Úmrtí | 21. května 1967 (ve věku 79 let) Istanbul |
Profese | politik a novinář |
Náboženství | islám |
Podpis | ![]() |
Commons | Rexhep Mitrovica |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Rexhep bej Mitrovica (15. ledna 1888 Kosovska Mitrovica – 21. května 1967 Istanbul) byl albánský politik, antikomunista a stoupenec koncepce Velké Albánie.
Narodil se v Kosovu v rodině zámožných latifundistů. Studoval ve Skopji a Istanbulu, pracoval jako novinář a pedagog. V roce 1912 byl jedním ze signatářů prohlášení albánské nezávislosti. Za první světové války pobýval ve Vídni, zúčastnil se Pařížské mírové konference a v roce 1921 protestoval proti připojení Kosova ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.[1] Byl poslancem albánského parlamentu a ministrem školství, v roce 1926 byl za účast na pokusu o svržení prezidenta Ahmeta Zogu uvězněn a po omilostnění pobýval v emigraci až do vypuknutí druhé světové války.
V roce 1942 se přidal k nacionalistické organizaci Balli Kombëtar. Patřil k zakladatelům Druhé prizrenské ligy, jejímž programem bylo sjednocení Kosova s Albánií.[2]
S německou podporou byl 4. listopadu 1943 jmenován předsedou vlády Albánského království, 16. července 1944 odstoupil ze zdravotních důvodů. Po nástupu komunistů k moci v listopadu 1944 uprchl ze země, žil v Itálii a Turecku, kde působil ve vedení exulantské organizace.[3]