Resilience (psychologie)

Dnes je Resilience (psychologie) tématem velkého zájmu a významu v různých oblastech společnosti. Jeho dopad se rozšířil po celém světě a vyvolal debaty, úvahy a akce týkající se jeho důsledků. V tomto článku podrobně a kriticky prozkoumáme roli Resilience (psychologie) v naší současné realitě a analyzujeme její různé aspekty, perspektivy a důsledky. Bude zkoumán jeho vliv v různých kontextech, stejně jako možná řešení a alternativy k řešení jeho problémů. Resilience (psychologie) se umístil jako ústřední téma veřejné i soukromé agendy a je nezbytné porozumět jejímu rozsahu a dynamice, abychom ji mohli efektivně a zodpovědně řešit.

Resilience (z lat. resilire, odrazit se, odskočit) je v psychologii duševní nebo mentální odolnost, schopnost vzdorovat nepřízni, zvládat nepříznivé situace a překonávat krize. Je to schopnost překonávat stres, přizpůsobovat se novým situacím, neztrácet motivaci a neopouštět své vytyčené cíle, a to ani v podmínkách, kdy nám okolnosti nejsou příznivě nakloněny. Je i schopností dívat se skutečnosti do očí, zbytečně se nestrachovat a neutíkat před problémy.[1]

Emoční stabilitu tak chápeme jako schopnost člověka v případě, že je pod tlakem, po neúspěchu nebo v situaci nejistoty, umět opět rychle vstát, stále sledovat svůj cíl, zachovat si optimismus a nacházet smysl i ve velmi těžkých situacích. Tito lidé pak mají radost ze života, dobře vědí, co chtějí, mají svůj život pod kontrolou. K výzvám, které před ně staví život, přistupují pozitivně, s vnitřní klidnou vyrovnaností, sebedůvěrou, odvahou, lidskostí, velkou důsledností a disciplínou.[2]

Popis

Resiliencí obvykle rozumíme psychickou houževnatost, nezdolnost jedince, schopnost vyrovnat se s „ranami osudu“, dobře žít a jednat navzdory biologickým, psychologickým a psychosociálním vývojovým rizikům. Každý jedinec má jinou míru resilience, tedy míru schopnosti řešit nepříznivé životní situace. V psychologii se resilience obvykle charakterizuje jako osobnostní rys.[3]

Někteří obracejí pozornost k jejím vnějším projevům a považují ji pak spíše za proces. Například Lutharová Ciccheti a Becker vymezují resilienci jako dynamický proces, kterým jedinec dosahuje pozitivní adaptace při vystavení nepřízni. Resilience je celoživotní proces. Děti nepotřebují žádné speciální vlastnosti, aby si resilienci vytvořily. Když si ji člověk vytvoří, neznamená to ovšem, že nebude mít do konce života problémy a krize, nýbrž že je dokáže zvládnout a překonat. Resilience však závisí i na vnějších okolnostech, fluktuuje a mění se.

Kritika termínu resilience

Termín „resilience“ někteří psychologové kritizují. Například Boyden a Mann (2005) považují termín resilience, pocházející původně z přírodních věd (míra schopnosti tělesa pružně se deformovat), za problematický pro přenesení do psychologie.[zdroj?] Dalšími kritiky jsou například Kaplan (1999), Tarter a Vanyukov (1999), kteří považují termín za redundantní, statický a sterilní.[zdroj?]

Odkazy

Reference

  1. ↑ iDnes: Dvanáct zdravých návyků, které zvýší vaši duševní odolnost
  2. ↑ Apas: Co je to emoční stabilita
  3. ↑ HELUS, Zdeněk. Úvod do psychologie. 2., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2018, s. 178. Psyché. ISBN 978-80-247-4675-3.

Literatura

  • BOYDEN, Jo & MANN, Gillian. Children’s Risk, Resilience, and Coping in Extreme Situations. In: UNGAR, Michael, ed. Handbook for Working with Children and Youth: Pathways to Resilience Across Cultures and Contexts. Thousand Oaks (CA): Sage Publications, ©2005, s 3–25. 511 s. ISBN 9781412976312 (chybné 1-4129-0405-6). doi 10.4135/9781412976312.n1. Dostupné také z: https://www.researchgate.net/publication/239782304_Children%27s_Risk_Resilience_and_Coping_in_Extreme_Situations
  • CYRULNIK, Boris. Láska nad propastí: od minulých traumat k bezpečným vztahům. 1. vyd. Praha: Portál, 2014. 238 s. Spektrum, 90. ISBN 978-80-262-0709-2.
  • GRUHL, Monika a KÖRBÄCHER, Hugo. Psychická odolnost v každodenním životě. 1. vyd. Praha: Portál, 2013. 141 s. ISBN 978-80-262-0345-2.
  • HELUS, Zdeněk. Úvod do psychologie. 2., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2018. 310 s. Psyché. ISBN 978-80-247-4675-3.
  • KAPLAN, Howard B. Toward an understanding of resilience: A critical review of definitions and models. In: GLANTZ, Meyer D., ed. & JOHNSON, Jeannette L., ed. Resilience and development: Positive life adaptations. New York: Kluwer Academic Publishers, ©1999, s. 17–83. 303 s. Longitudinal research in the social and behavioral sciences. ISBN 0-306-46123-4.
  • KOCOURKOVÁ, Vladimíra a ŠAFRÁNKOVÁ, Anna. Úvod k primární prevenci rizikového chování. 1. vyd. Olomouc: Agentura Gevak, 2014. 55 s. ISBN 978-80-86768-85-4. Kapitola 2, s. 33–34.
  • LUTHAR, Suniya S.; CICCHETI, Dante and BECKER, Bronwyn. The construct of resilience: A critical evaluation and guidelines for future work. Child Development. 2000, vol. 71, iss. 3, s. 543–562. https://doi.org/10.1111/1467-8624.00164
  • ŠOLCOVÁ, Iva. Vývoj resilience v dětství a dospělosti. 1. vyd. Praha: Grada, 2009. 102 s. Psyché. ISBN 978-80-247-2947-3. Kapitola 2, s. 11, 18.
  • TARTER, Ralph E., & VANYUKOV, Michael. Re-visiting the validity of the construct of resilience. In: GLANTZ, Meyer D., ed. & JOHNSON, Jeannette L., ed. Resilience and development: Positive life adaptations. New York: Kluwer Academic Publishers, ©1999, s. 85–100. 303 s. Longitudinal research in the social and behavioral sciences. ISBN 0-306-46123-4.

Související články