V tomto článku se ponoříme do vzrušujícího světa Regenerativní medicína, prozkoumáme jeho původ, jeho význam dnes a jeho možné dopady v budoucnu. Od svého vzniku Regenerativní medicína vzbuzuje zájem a zvědavost lidí všech věkových kategorií a profesí a stává se opakujícím se tématem konverzací, debat a akademických studií. V průběhu tohoto psaní se ponoříme do nejdůležitějších aspektů Regenerativní medicína, analyzujeme jeho důsledky v různých kontextech a nabídneme kritický pohled na jeho vliv na současnou společnost. Prostřednictvím komplexního přístupu se budeme snažit poskytnout našim čtenářům úplnější pochopení Regenerativní medicína a jeho důsledků v dnešním světě.
Regenerativní medicína je poměrně nový obor biomedicíny zaměřený na procesy tvorby, inženýrství a regenerace lidských tkání a orgánů za účelem obnovy nebo dosažení jejich normálních funkcí.[1] Pojem také zahrnuje vypěstování tkáně a orgánu v laboratoři a následný přenos do těla pacienta. [2] Smyslem je vyhnout se problémům s nedostatkem dárců tkáně nebo orgánů nebo nedostatkem kompatibility a imunitní reakcí těla dárce.[3]
Pojem byl poprvé použit v roce 1992 v článku Lelanda Kaisera pro nové odvětví medicíny, které se pokouší změnit směr chronických onemocnění, regeneruje ochablé nebo selhávající systémy orgánů. Směr oboru dal ovšem až William A. Haseltine, který spojil starší objev diferenciace lidských embryonálních kmenových buněk s možností léčby.[4]
Regenerativní medicína odkazuje na skupinu biomedicínských přístupu v klinické praxi, které zahrnují užití kmenových buněk, a to přímo jejich nasazení nebo prostřednictvím progenitorů po diferenciaci (buněčná terapie) a transplantace in vitro vypěstovaných orgánů a tkání (tkáňové inženýrství).[5][6][7]
Klinické hodnocení University of Florida zkoumá přínos infúzí autologních kmenových buněk z pupečníkové krve dětem s diabetem prvního typu oproti přínosu standardní léčby. Předběžné výsledky prokazovaly bezpečnost terapie a zpomalení ztráty produkce inzulinu v těle pacientů.[8]