V dnešním světě se Quido Mánes stal vysoce relevantním problémem, který se týká lidí všech věkových kategorií, pohlaví a národností. Proto je důležité pečlivě analyzovat každý aspekt související s Quido Mánes, protože jeho dopad se rozšiřuje do různých oblastí našeho každodenního života. V tomto článku důkladně prozkoumáme různé aspekty Quido Mánes, od jeho vzniku až po jeho současné důsledky, s cílem lépe porozumět jeho vlivu na společnost a život každého jednotlivce. Kromě toho se pokusíme nabídnout řešení a doporučení k řešení problémů, které Quido Mánes v současnosti představuje.
Quido Mánes | |
---|---|
Quido Mánes | |
Narození | 17. července 1828 Praha-Staré Město Rakouské císařství |
Úmrtí | 5. srpna 1880 (ve věku 52 let) Praha-Nové Město Rakousko-Uhersko |
Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
Povolání | malíř, ilustrátor a karikaturista |
Rodiče | Antonín Mánes |
Příbuzní | Josef Mánes a Amalie Mánesová (sourozenci) Václav Mánes (strýc) |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
původní texty na Wikizdrojích | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Quido Mánes (17. července 1828 Praha-Staré Město[1] – 5. srpna 1880 Praha-Nové Město[2]), byl český malíř, kreslíř a ilustrátor doby romantismu a realismu.
Narodil se jako syn malíře Antonína Mánesa a jeho ženy Magdalény, a jako nejmladší ze tří dětí, starší a slavnější byl bratr Josef Mánes, nejstarší sestra Amalie Mánesová. Díky otci a strýci směl již od deseti let studoval na pražské Akademii, u Františka Tkadlíka a Christiana Rubena. V letech 1870–1871 podnikl pozdní studijní cestu k B. Vautierovi do Düsseldorfu. Pět let trávil léto u rodiny Kotzových z Dobrše a u Wallisů v Kolešovicích. Rodinu Antonína Veitha navštěvoval v Liběchově, a vymaloval skupinovou podobiznu Veithových dětí,
Maloval nejdříve historické a bitevní scény, později také studoval lidové typy pro galerii slovanských krojů. Jeho hlavním oborem se však stala romantická a později naturalistická malba žánrových scén s postavami z městského i vesnického života. Pitoreskní figurky z městského prostředí dokázal malovat se smyslem pro humor (Spící ponocný, Starý mládenec, Zlatník), věnoval se také karikaturám (Svatolukášská kniha cechu pražských malířů). Ilustroval několik knížek, nejúspěšnější z nich byly Babička Boženy Němcové (1858), Cervantesův Don Quijote (1869) a Goethův Herrmann a Dorotka. Po smrti svého bratra Josefa žil v Praze se sestrou Amálií jako svobodný starý mládenec, trpěl srdeční chorobou[3].