Propinační právo

Dnes je Propinační právo tématem, které ve společnosti vzbuzuje velký zájem a debatu. Od svého vzniku upoutal Propinační právo pozornost odborníků i široké veřejnosti a vyvolal diskuse a polemiky o jeho významu a dopadu v různých oblastech. Ať už kvůli svému historickému významu, jeho dopadu na každodenní život nebo jeho zapojení do aktuálních problémů, Propinační právo se stal tématem nevyhnutelného zájmu pro ty, kteří chtějí pochopit složitost současného světa. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Propinační právo, analyzujeme jeho vliv a poskytneme různé perspektivy, které vybízejí k zamyšlení a kritické analýze.

Propinační právo (jus educilli), neboli výčepní právo, bývalo výhradní právo (královský regál) „v jistém určitém okršlku pivo vařiti a kořalku páliti i oboje prodávati“. Spojeno s ním bylo i oprávnění vybírat poplatky za dovoz cizího piva a jiných alkoholických nápojů. Šlo tedy o monopol prodeje, naopak odlišnými od něj byly tzv. nápojové závazky vyplývající z donucovacích práv (jura bannaria), které někoho nutily odebírat pivo, víno či lihové nápoje od určitého subjektu, např. jen z panského výčepu.

V českých zemích šlo především o výčepní právo k pivu, které jako zvláštní výsadu získávala od panovníka nejdříve královská města, později i šlechta. Mezi šlechtou a městy ale vznikl o výkon tohoto práva spor, který byl urovnán až Svatováclavskou smlouvou roku 1517. Ta ustanovila, že toto právo patří všem třem stavům (pánům, rytířům i královským městům) a že na území královských měst bude zachován jejich monopol. Ve městech bylo pivo vařeno především po jednotlivých domech, pivovary byly zakládány ve větší míře až šlechtou od 16. století, a bylo vařeno buď společně, nebo je vařil jeden měšťan po druhém. Tento druhý způsob byl však zakázán dekretem z roku 1786, protože „měšťané většinou jeden u druhého se svými rodinami a domácími lidmi pili a tím svých živností zanedbávali“.[1]

Monopol propinačního práva byl narušen až roku 1848, kdy už mohl za finanční náhradu zřídit pivovar kdokoli,[2] a definitivně byl zrušen zemskými zákony k roku 1869.[3][4] Opět ale za náhradu skládanou do zemské pokladny, např. v Čechách šlo o 5 000 zlatých za zřízení pivovaru, z které byl financován tzv. propinační fond, jenž poté sloužil k náhradám ztrát dosavadních držitelů monopolu propinačního práva. I poté se však výčepní právo jako monopol udrželo ještě nějakou dobu např. v Haliči, na Bukovině nebo v ruském Polsku.[1]

Reference

  1. ↑ a b Propinační právo. In Ottův slovník naučný. Praha, J. Otto, 1903, svazek 20, s. 772–774.
  2. ↑ Císařský patent č. 1180/1848 ř. z.
  3. ↑ Stenoprotokol o zasedání Sněmu království Českého, 24. září 1868
  4. ↑ Zákon Sněmu království Českého č. 55/1869 z. z., zákon Sněmu markrabství Moravského č. 23/1869 z. z. a zákon Sněmu vévodství Slezského č. 18/1869 z. z.

Externí odkazy