V dnešním světě je Právní princip téma, které je stále aktuálnější. Od svého vzniku až po dopad na dnešní společnost je Právní princip tématem neustálého zájmu a diskusí. Jeho důsledky pokrývají různé oblasti, od vědy a techniky po kulturu a politiku. V průběhu historie zanechal Právní princip v lidstvu nesmazatelnou stopu, označil milníky a způsobil revoluci v různých aspektech každodenního života. V tomto článku důkladně prozkoumáme důležitost Právní princip, stejně jako jeho různé aspekty a jeho vliv na dnešní společnost.
Pojem právní princip, někdy též označován jako právní zásada nebo maxima (z lat. maxima = „největší“; římskému právu byl však tento termín neznámý), označuje „pravidla, která tvoří základ určitého právního institutu, zákona, právního odvětví nebo (v případě obecných právních principů) právního řádu jako celku“.[1] Význam právního principu může být jak velmi široký (např. princip práva na spravedlivý proces), tak i značně konkrétní (např. princip presumpce neviny v trestním právu).
Na rozdíl od právní normy má právní princip vysokou míru obecnosti, platí vždy a adresátům obvykle z právních principů nevyplývají bezprostřední povinnosti a ani práva.[2] Svou podstatou je velmi podobný právnímu obyčeji, protože není nikde pozitivně vyjádřen a informaci o něm je třeba získat jinak, úvahou z právních předpisů, normativních smluv či z právních publikací. Na rozdíl od obyčeje však nevyplývá ze společenských zvyklostí, ale ze systému práva jako takového.
Aleš Gerloch právní principy dělí:[3]
Právní principy se v právním řádu, ale i v jednotlivých právních odvětvích snaží o pochopení podstaty, obsahu a smyslu právních institutů a skutečností. Právní principy mají obrovský význam v oblasti zákonodárství, kde by měl být kladen důraz na respektování již existujících právních principů. Právní princip by také měl sloužit jako návod při interpretaci právní normy.[4] Právní principy tak mají dvojí význam. Za prvé slouží jako pojistka v případech, kdy zákonodárce nepřijímá právní předpisy uspokojivě. A za druhé slouží jako poměrně dobré vodítko právního myšlení, a to zejména v případech aplikace zásad.[5]
Maximy mají největší význam v angloamerickém právu, kde soustava (původně latinsky vyjádřených) zásad tvoří celou jeho větev nazývanou ekvita. V kontinentálním právu, které je založeno na systému psaných právních předpisů, se právní principy uplatňují méně, avšak zejména v posledních desetiletích se s nimi lze setkat ve formě ústavních imperativů. Některé zásady jsou také včleněny do ustanovení platného psaného práva, jehož se tak staly součástí, např. maxima nemo turpitudinem suam allegans audiatur, zákaz dovolávat se vlastní nepoctivosti, je pro zvláštní případ relativní neplatnosti právního jednání obsažena v ustanovení § 579 odst. 1 českého občanského zákoníku: „Způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu.“ Jiné zásady tuto podobu nemají, avšak jejich závaznost je obecně uznávána, např. procesní zásada, že poslední slovo musí mít v řízení žalovaný.
K charakteru a formě právních principů v České republice se v roce 1997 vyjádřil Ústavní soud takto:[6]