Potápka šedohlavá

V dnešním světě se Potápka šedohlavá stalo tématem velkého významu a zájmu širokého spektra lidí. Ať už mluvíme o důležitosti výživy pro zdraví, boji za lidská práva, technologickém pokroku nebo oslavě zvláštního data, Potápka šedohlavá pokrývá nekonečné možnosti. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Potápka šedohlavá, od jeho původu až po jeho dopad na dnešní společnost. Budeme analyzovat, jak se Potápka šedohlavá vyvíjel v průběhu času, stejně jako výzvy a příležitosti, které v současnosti představuje. Připojte se k nám na této fascinující cestě po Potápka šedohlavá a objevte vše, co toto téma nabízí!

Jak číst taxoboxPotápka šedohlavá
alternativní popis obrázku chybí
Potápka šedohlavá
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpotápky (Podicipediformes)
Čeleďpotápkovití (Podicipedidae)
Rodpotápka (Poliocephalus)
Binomické jméno
Poliocephalus poliocephalus
(Jardine & Selby, 1827)
Areál rozšíření (červeně)
Areál rozšíření (červeně)
Areál rozšíření (červeně)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Potápka šedohlavá (Poliocephalus poliocephalus) je druh potápky, který se vyskytuje v Austrálii a Tasmánii. Občas zalétne i na Nový Zéland.

Systematika

Druh byl formálně popsán v roce 1827. Jedná se o monotypický taxon, tzn. nerozeznávají se žádné poddruhy.[2] V minulosti byla potápka šedohlavá řazena do rodu Podiceps, občas i do Tachybaptus.[3] Jejím nejbližším příbuzným je potápka novozélandská (Poliocephalus rufopectus).[3]

Výskyt a stanoviště

Vyskytuje se po většině území Austrálie a Tasmánie. Nejvyšších počtů dosahuje na australském jihu od 20° j. š. na jih. V roce 1975 byla poprvé pozorována i na Novém Zélandu, kde dokonce v letech 1975/1976 a 1978 zahnízdila. Od té doby je však na Novém Zélandu pozorována jen výjimečně jednou za několik let.[4]

V Austrálii je potápka šedá běžně se vyskytujícím druhem a její početnost byla odhadnuta na asi 500 000 jedinců, tedy podobný počet jako u potápky australské. Těžiště výskytu potápky šedohlavé se nachází v jižní a jihozápadní Austrálii. Podobně jako potápka australská, i potápka šedohlavá se vyskytuje v různých typech vodních stanovišť včetně vodních nádrží, farmářských rybníčků nebo dočasně zaplavených oblastí. Tyto dočasné močály vytvořené po vydatných deštích však potápky šedohlavé využívají jen pro krmení; k zahnízdění preferují stále vodní plochy. Potápka šedohlavá dokáže žít i v brakických vodách i na solných jezerech.[5] Vyhýbá se vodám s hustou pokrývkou vodních rostlin.[6]

Popis

Menší druh potápky o délce těla 27–30 cm. Opeření samce a samice je stejné, samec je o něco větší a má delší zobák. Svrchní strana těla je šedá, spodek bílý. Krk a hruď jsou bledě žlutohnědé. Temeno a krk jsou černé. Tato černá je překryta bílými pery. Duhovky jsou u samce zlaté, u samice slonovinové. Zobák je černý s bílým koncem. Nohy jsou bledě olivové. Prostý šat má tmavě šedé temeno, bílé hrdlo a strany hlavy, zobák světlý.[7]

Biologie a chování

Hnízdění

Mládě potápky šedohlavé

Ke kladení vajec typicky dochází od října do ledna,[4] avšak období se může meziročně lišit.[6] Hnízdí v koloniích, ve kterých může být natěsnáno až 400 hnízd těsně vedle sebe jen v jednometrových vzdálenostech. Občas zahnizďuje i samostatně nebo v řídce osídlených semi-koloniích. Hnízdo si staví přímo na vodní ploše, kde bývá volně přichyceno k vodní vegetaci.[6] Klade 4–5 vajec o rozměrech 40×28 mm a váze 16 g.[4] Inkubace trvá 20–25 dnů. Mláďata se rodí obalena světle hnědým prachovým peřím s černými pruhy na svrchní straně a světlou spodinou.[6]

Potrava

Potápka šedohlavá

Hlavní zdroj jídelníčku tvoří menší členovci, a to jak dospělci, tak larvy. Vzácněji sezobne i menší rybku. Pro potravu se potápí, občas může sebrat potravu i z vodní hladiny. Na rozdíl od jiných druhů potápek běžně nepolyká peří.[6]

Chování

Podobně jako některé další druhy malých potápek, i potápka šedohlavá se s oblibou sluní s ocasem vystrčeným ke slunci a hřbetním peřím namířeným od sebe, takže se slunce dostane na černou kůži pod hřbetním peřím. Jedná se o tichou potápku, k občasným hlasovým projevům patří hrdelní jemný zvuk, kterým se projevuje v hejnu nebo při kopulaci. Křídla nejsou nijak velká, avšak potápka šedohlavá přesto dokáže uletět poměrně velké vzdálenosti, když hledá záplavová stanoviště, která by potravně vytěžila.[7] Mimo období hnízdění se může slétávat do velkých hejn. Byla pozorována hejna o 2000–3000 jedincích, výjimečně i o 4900 jedincích.[5]

Ohrožení

Druh je považován za málo dotčený. Odhady početnosti se pohybují v širokém rozptylu od 17–670 tisíc dospělců.[3]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. .
  2. ↑ Grebes, flamingos. www.worldbirdnames.org . IOC World Bird List 15.2 . Dostupné online. 
  3. ↑ a b c Poliocephalus poliocephalus . 2024: The IUCN Red List of Threatened Species. Dostupné online. doi:10.2305/IUCN.UK.2024-2.RLTS.T22696589A254007779.en. (anglicky) 
  4. ↑ a b c HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books, 2015. ISBN 9780143570929. S. 219. (anglicky) 
  5. ↑ a b OGILVIE, Malcolm; ROSE, Chris. Grebes of the World. Uxbridge, London: Bruce Coleman Books, 2003. Dostupné online. ISBN 1872842038. S. 48-50. 
  6. ↑ a b c d e Handbook of the birds of the world: Volume 1 - Ostrich to Ducks. Příprava vydání Joseph del Hoyo, Andrew Elliott, Jordi Sargatal. Barcelona: Lynx Edicions, 1992. Dostupné online. ISBN 84-87334-10-5. S. 190-191. (anglicky) 
  7. ↑ a b Kolektiv autorů, 2007. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia). ISBN 978-0-949819-99-4. S. 83. (anglicky) 

Literatura

  • Handbook of the birds of the world: Volume 1 - Ostrich to Ducks. Příprava vydání Joseph del Hoyo, Andrew Elliott, Jordi Sargatal. Barcelona: Lynx Edicions, 1992. Dostupné online. ISBN 84-87334-10-5. (anglicky) 
  • OGILVIE, Malcolm; ROSE, Chris. Grebes of the World. Uxbridge, London: Bruce Coleman Books, 2003. Dostupné online. ISBN 1872842038. 

Externí odkazy