Plicní sklípek

V dnešním článku se ponoříme do vzrušujícího světa Plicní sklípek. Od svých počátků až po současnost hraje Plicní sklípek zásadní roli ve společnosti s dopadem na osobní i globální úroveň. V průběhu let se Plicní sklípek vyvíjel a přizpůsoboval změnám moderního světa a zůstal relevantní v různých oblastech. Prostřednictvím tohoto článku prozkoumáme nejrelevantnější aspekty Plicní sklípek, analyzujeme jeho vliv v různých kontextech a jeho důležitost dnes. Nenechte si ujít tohoto kompletního průvodce na Plicní sklípek!

Průdušinky zakončené plicními váčky, jejichž stěna je hroznovitě vyklenuta plicními sklípky.

Plicní sklípek (latinsky alveolus, množné číslo alveoli) je dutý útvar v plicích podílející se na struktuře plicních váčků. Představuje základní funkční jednotku plic, ve které dochází k difuzi plynů (oxidu uhličitého z těla a kyslíku do) mezi vzduchem a krví, pomocí kapiláry (vlásečnice) – tedy k vlastnímu dýchání.

Anatomie

Každý plicní sklípek má přibližně 200 mikrometrů v průměru a při nádechu se zvětšuje.[1] Plicních alveol je v každé plíci přibližně 350 milionů a jejich celková plocha se odhaduje na 140 m².[2]

Pneumocyty

Stěna plicních sklípků je složena především z pneumocytů, které se zde vyskytují ve 2 typech.

  • Pneumocyt I. typu (označovaný i jako membranózní pneumocyt) je plochá buňka, která zajišťuje vlastní difuzi plynů.
  • Pneumocyt II. typu (granulární pneumocyt) je celkově menší, ale výrazně tlustší buňka, která produkuje plicní surfaktant – látku, která se rozprostře na vnitřním povrchu sklípků a ulehčuje průnik kyslíku z plicních váčků do krve. Při poškození alveoly se asi 1 % pneumocytů II. typu začne dělit, změní svou strukturu a nahrazuje tak odumřelé pneumocyty I. typu.[2]

Makrofágy

V plicních sklípcích jsou přítomny ještě alveolární makrofágy, které mohou se vyskytovat jak mezi jednotlivými pneumocyty, tak i volně uvnitř alveol. Zajišťují pohlcování vdechnutých částic a jiných drobných nečistot a jejich transport pryč z plicních váčků. Na některých místech plicních sklípků se vyskytuje i mezibuněčná hmota (extracelulární matrix), která zajišťuje mj. elasticitu plicních sklípků.

Alveokapilární membrána

Plíce, terminální bronchioly a plicní váčky s plicními sklípky

K plicním sklípkům přisedají zvenku vlásečnice, které přivádějí odkysličenou krev a odvádějí krev obohacenou o kyslík. Tyto vlásečnice tvoří s pneumocyty I. typu a několika málo dalšími podpůrnými vrstvami tzv. alveolokapilární membránu,[3] přes kterou probíhá vlastní přenos plynů ze vzduchu do krve a naopak. Je obvykle jen 100–1500 nanometrů silná.[2]

Póry

Jednotlivé plicní sklípky jsou propojeny s okolními sklípky póry o průměru 10–15 µm. Ty slouží k vyrovnání tlaků mezi sklípky a umožňují také cirkulaci vzduchu v případě zneprůchodnění některé průdušinky.[2]

Reference

  1. ↑ OCHS, M.; NYENGAARD, J. R., a kol. The number of alveoli in the human lung. American journal of respiratory and critical care medicine. 2004, roč. 169, čís. 1, s. 120–124. 
  2. ↑ a b c d MedAtlas . Masarykova univerzita, Lékařská fakulta, Ústav histologie a embryologie . Kapitola 4.5.2 Respirační epitel. Dostupné online. 
  3. ↑ Biofyzika dýchání, výměna plynů mezi vnějším a vnitřním prostředím . Ústav lékařské biofyziky, Lékařská fakulta, Univerzity Palackého v Olomouci . Kapitola Alveolokapilární membrána. Dostupné online. [nedostupný zdroj]

Související články

Externí odkazy

Anatomie: Dýchací soustava
Horní cesty dýchací

nos • nosní dutiny • hltan

Dolní cesty dýchací