Peyerovy pláty

V dnešním světě se Peyerovy pláty stalo tématem velkého významu a zájmu širokého sektoru společnosti. S rozvojem technologií a globalizací převzal Peyerovy pláty vedoucí roli v různých oblastech, od politiky po populární kulturu. Vědět více o Peyerovy pláty je nezbytné pro pochopení výzev a příležitostí, které se v současnosti objevují. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Peyerovy pláty, od jeho historie až po jeho dopad na současnou společnost.

Myší peyerův plát pod stereomikroskopem. Byl použit MHCII-EGFP knock-in myší model, který umožňuje vizualizaci antigen prezentujících buněk pomocí zeleného fluorescenčního proteinu. Z obrázku je patrné, že má kruhový tvar, šířku nepatrně menší než je šířka střeva a vystupuje nad okolní tkáň.
Myší Peyerův plát pod stereomikroskopem. Byl použit MHCII-EGFP knock-in myší model, který umožňuje vizualizaci antigen prezentujících buněk pomocí zeleného fluorescenčního proteinu.

Peyerovy pláty (někdy též Peyerovy plaky, zkráceně PP) jsou organizovanou lymfoidní tkání tenkého střeva, tvořící součást slizničního imunitního systému. Byly pojmenovány po významném švýcarském anatomovi přelomu 17. a 18. století Johannu Conradu Peyerovi. Jejich počet se mění v průběhu života. U člověka dosahuje vrcholu před 20. rokem života (okolo 200) a pak postupně klesá až k rozmezí 70–100.[1]

Struktura a lokalizace

Peyerovy pláty (PP) jsou tvořeny shluky lymfoidních folikulů obsahujících hlavně folikulární dendritické buňky, B-lymfocyty a makrofágy. V interfolikulární oblasti se nacházejí dendritické buňky, B-lymfocyty, makrofágy a T-lymfocyty. Folikulární a interfolikulární oblasti jsou z lumenální strany obklopeny speciálním epitelem, který oproti běžnému střevnímu epitelu produkuje významně menší množství hlenu a obsahuje velké množství M-buněk. M-buňky jsou uzpůsobeny k vzorkování antigenů (sampling) a jejich transportu k buňkám lymfatické tkáně. To se děje zejména pomocí transcytózy, kterou mohou zneužívat pro svůj vstup do těla i některé patogeny.[2] Vzhledem tomu, že PP nemají nutriční funkci, postrádají na svém povrchu dlouhé mikroklky charakteristické pro buňky střevního epitelu. PP jsou obecně jedním z míst, kde dochází k ustavování tolerance vůči neškodlivým potravním antigenům[3]. 

Peyerovy pláty se nacházejí po celé délce tenkého střeva, ale jejich počet výrazně stoupá směrem dolů. Relativně vzácné jsou v lidském duodenu (okolo 10), četnější v jejunu (okolo 100) a nejčetnější v ileu (okolo 150) s největším výskytem v jeho koncové části.[1] Skládají se z B-buněčných folikulů obklopených menší T buněčnou oblastí. Počet folikulů se výrazně liší u jednotlivých druhů savců. Myší PP obsahují do deseti folikulů, lidské až několik set.[4][1]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c J. S., Cornes. Gut. June, roč. 1965, čís. 6(3), s. 225–229. Dostupné online. PMID 18668777. 
  2. ↑ OUZILOU, Laurent; CALIOT, Elise; PELLETIER, Isabelle. Poliovirus transcytosis through M-like cells. Journal of General Virology. 2002-01-01, roč. 83, čís. 9, s. 2177–2182. Dostupné online . doi:10.1099/0022-1317-83-9-2177. 
  3. ↑ HAUET-BROERE, Femke; UNGER, Wendy W. J.; GARSSEN, Johan. Functional CD25– and CD25+ mucosal regulatory T cells are induced in gut-draining lymphoid tissue within 48 h after oral antigen application. European Journal of Immunology. 2003-10-01, roč. 33, čís. 10, s. 2801–2810. Dostupné online . ISSN 1521-4141. doi:10.1002/eji.200324115. (anglicky) 
  4. ↑ FUJIMOTO, Kyoko; FUJII, Gen; SAKURAI, Hitomi. Intestinal Peyer’s patches prevent tumorigenesis in ApcMin/+ mice. Journal of Clinical Biochemistry and Nutrition. 2015-01-01, roč. 56, čís. 1, s. 43–48. Dostupné online . doi:10.3164/jcbn.14-115. PMID 25678750. 

Externí odkazy