Nová ortodoxie

V dnešním světě se Nová ortodoxie stalo tématem velkého zájmu a významu. Ať už se jedná o jeho dopad na společnost, jeho vliv na populární kulturu nebo jeho význam v akademické sféře, Nová ortodoxie je tématem, které přitahuje pozornost široké škály publika. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Nová ortodoxie, analyzujeme jeho důležitost, historii a význam v dnešním světě. Od svých počátků až po vývoj v současnosti zanechal Nová ortodoxie v našich životech nesmazatelnou stopu a zaslouží si být studován a pochopen v celé své komplexnosti. Doufáme, že prostřednictvím podrobné analýzy vneseme světlo do tohoto tématu a poskytneme našim čtenářům širší a hlubší vhled do Nová ortodoxie.

Nová ortodoxie (někdy též dialektická teologie či teologie krize, později též novoortodoxie anebo novoortodoxní protestantismus) je směr protestantské teologie, který se rozšířil v Evropě začátkem 20. století a jmenoval se původně „dialektická teologie“. Vznik tohoto směru bývá obvykle spojován s vydáním komentáře K. Bartha k Pavlovu listu Římanům.[1] Později Barth upustil od názvu „dialektická teologie“.[2] Mezi nejvýznamnější představitele dialektické teologie patří Emil Brunner, Paul Tillich aj.[1] V 30. letech XX. století pronikly ideje novoortodoxie do Spojených států, kde se objevily v této době práce Reinholda Niebuhra. Tento teolog se zřekl myšlenek křesťanského socialismu a přešel na pozice novoortodoxního protestantismu. Stoupenci novoortodoxie usilovali o obrodu údajně zapomenutého odkazu protestantské reformace (odtud i název novoortodoxie, popřípadě nová ortodoxie, novoprotestantismus a dokonce novoreformace).[2]

Novoortodoxní teologové kritizují své předchůzce, protože sbližují Boha a člověka, vytýkají stoupencům tzv. liberální teologie zesvětštění ideje Boha.[3] V Česku představitelem dialektické teologie byl Josef Lukl Hromádka.

Odkazy

Reference

  1. a b Kuzminová 1977, s. 316.
  2. a b Kuzminová 1977, s. 317.
  3. Kuzminová 1977, s. 320.

Literatura

Externí odkazy