Dnes je Nazální samohláska téma, které se v moderní společnosti stává stále aktuálnějším. S rozvojem technologií a globalizací se Nazální samohláska stal ústředním bodem debaty a zájmu lidí všech věkových kategorií a prostředí. Jak se přibližujeme k dalšímu pochopení dopadu Nazální samohláska, vyvstávají nové otázky a výzvy, které si zaslouží být prozkoumány. V tomto článku se ponoříme do světa Nazální samohláska a prozkoumáme jeho různé aspekty, implikace a důsledky v našem každodenním životě. Od jeho historie až po jeho vliv na populární kulturu se ponoříme do vyčerpávající analýzy, která nám umožní lépe porozumět důležitosti Nazální samohláska dnes.
Nazální neboli nosová samohláska (nosovka, nazála) je samohláska, při jejíž artikulaci se zapojuje vedle ústní také nosní dutina, což je umožněno poklesem měkkého patra (vela). Pokud se v písmu zaznamenávají, tak nejčastěji tildou ( ̃ , v románských jazycích) nad nebo ocáskem (polština a kašubština) pod příslušným písmenem (samohláskou); některé jazyky ale nosové samohlásky graficky neodlišují (např. francouzsky Fin de siècle – tilda se uplatní jen ve fonetickém přepisu).
Nosovky (ę, ǫ) které vznikly v praslovanštině a udržely se i ve staroslověnštině, se v češtině změnily na jiné vokály (denazalizovaly se). Ze slovanských jazyků se dochovaly jen v polštině a kašubštině (jako ą a ę). Nosovce se však i v současné češtině blíží například výslovnost skupiny "on" ve slově "sponka" a pod.
Dále se nosové samohlásky vyskytují v románských jazycích (francouzštině, portugalštině, katalánštině) a indických jazycích a v dialektech některých jazyků, např. v německých nářečích švábštině a bavorštině.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nasalvokal na německé Wikipedii.