Miroslav Barvík

V tomto článku prozkoumáme téma Miroslav Barvík do hloubky, analyzujeme jeho různé aspekty, jeho dopad na společnost a jeho význam v dnešním světě. Miroslav Barvík je téma, které v posledních letech vyvolalo velký zájem, a je nezbytné porozumět mu jako celku, abychom pochopili jeho důležitost v různých kontextech. V tomto článku prozkoumáme různé pohledy na Miroslav Barvík, od jeho historie až po jeho dnešní vliv. Kromě toho prozkoumáme, jak Miroslav Barvík souvisí s jinými tématy a jak se vyvíjel v průběhu času. Prostřednictvím podrobné a komplexní analýzy se budeme snažit toto téma osvětlit a poskytnout komplexní pohled na jeho význam a vliv na moderní společnost.

Miroslav Barvík
Narození14. září 1919
Lužice u Hodonína, Morava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí2. března 1998 (ve věku 78 let)
Brno
ČeskoČesko Česko
Alma materKonzervatoř Brno
Povoláníhudební skladatel, hudební kritik, muzikolog a divadelní ředitel
ChoťSylvia Kodetová
Funkceředitel (Pražská konzervatoř; od 1948)
ředitel (Národní divadlo Brno; od 1966)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Miroslav Barvík (14. září 1919 Lužice u Hodonína – 2. března 1998 Brno) byl český hudební skladatel a kritik.

Život

Po maturitě v roce 1937 studoval na brněnské konzervatoři skladbu a klavír. Současně na Masarykově univerzitě studoval hudební vědu. Konzervatoř absolvoval u Václava Kaprála Symfoniettou pro orchestr, ženský sbor, varhany, klavír a alt solo. V letech 1942–1944 byl soukromým žákem Vítězslava Nováka a studium dokončil mistrovským kurzem Pražské konzervatoře u Jaroslava Řídkého. Poté pracoval jako učitel hudební teorie, klavíru a dirigování v hudebním ústavu v Moravské Ostravě (1942–1945). Po osvobození se stal kulturním referentem v Brušperku, oblastním inspektorem hudebních škol, tajemníkem brněnské konzervatoře a sbormistrem dělnického pěveckého sboru při Okresním výboru Komunistické strany v Králově Poli.

1946–1968

V roce 1946 podepsal prokomunistické „Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!“ publikované před květnovými volbami do Ústavodárného Národního shromáždění. Tento předvolební manifest komunistů podepsalo celkem 843 kulturních pracovníků a komunisté volby vyhráli.[1] Později podepsal prokomunistickou výzvu Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 pro podporu komunistického převratu.[2] S Václavem Dobiášem založil v únoru 1948 Akční výbor Syndikátu českých skladatelů,[3] patřil ke svazovým funkcionářům kteří vyřazovali z repertoárů vůdčí osobnosti moderní hudby – např. skladby Debussyho, Stravinského a mnoha jiných.[1]

V roce 1949 se stal profesorem dějin hudby a teoretických předmětů na Pražské konzervatoři a externě učil opět na brněnské konzervatoři a jiných školách. V letech 1949–1956 byl pracovníkem aparátu Svazu československých skladatelů; kde byl od května 1949 do června 1953 generálním tajemníkem. V letech 1953–1956 byl vedoucím hudebního odd. Státního výboru pro věci umění. 1957–1958 byl uměleckým vedoucím AUS, později pracoval na ministerstvu školství a kultury (1961–1963) a v letech 1963–1966 byl pracovníkem ideologického odd. ÚV KSČ.[3] V roce 1966 byl jmenován uměleckým ředitelem Státní opery v Brně (dnes Janáčkovo divadlo).

1968–1998

Po Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 byl vyloučen z komunistické strany, proti okupaci se vysílalo veřejně z divadelního rozhlasu, proto byl z funkce ředitele odvolán. V roce 1979 odešel do důchodu. Zemřel 2. března 1998 v Brně.

Po jeho smrti, kdy byla v nekrologu v Lidových novinách zdůrazněna jeho angažovanost pro komunistický režim, [4] vystoupil na obranu jeho lidských vlastností Václav Žilka.[5]

Dílo

Kantáty

  • Poděkování Sovětskému svazu (text Stanislav Kostka Neumann, 1947)
  • Pražské jaro (text Vítězslav Nezval,1949)
  • Ruky preč od Koreje (1950)
  • Píseň o Sovětské zemi (1951)
  • Volám vás na soud světa (1953)
  • Pionýrská pohádka (1953)
  • Staré pověsti české (dle Aloise Jiráska)

Orchestrální skladby

  • Symfonietta pro orchestr, ženský sbor, varhany, klavír a alt solo (1942)
  • Serenáda pro smyčce (1941)
  • Symfonie (1944)
  • Tance ze Slovácka (1949)
  • Dimitrov (rapsódie, 1952)
  • Zverbovali šohajíčka (1957)
  • Slavnostní předehra

Komorní skladby

  • Lidice (sonáta pro klavír)
  • 2 smyčcové kvartety
  • Klavírní trio „Na památku Vítězslavy Kaprálové“ (1940)
  • Sonáty a sonatiny pro klavír, violoncello, hoboj aj.

Ostatní

  • Řada písní a sborů, velmi často s politickou tematikou.
  • Naše hudba bojuje za mír (1952)
  • Strana-Lenin (1962, mužský sbor)
  • Skladatelé jdou s lidem (1950)
  • V duchu Smetanova odkazu kupředu za novými smělými cíli (1951 s Antonínem Sychrou a Jaroslavem Jiránkem)
  • Hudba k filmu „Veliká příležitost“
  • Scénická hudba (Dukla, Na jih od 38. rovnoběžky)

Knižní publikace

  • Základy nauky o hudbě (1945)
  • Chci umět modulovat (1947)
  • Problém estetického hodnocení hudby (1948)
  • Přehled hudební akustiky (1949)
  • Hudebníkova cesta do Sovětského svazu (1954)
  • Hovory o hudbě. O vzniku a vývoji hudebních slohů (1961)
  • Poprvé v opeře (Praha, 1963)

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b KUSÁK, Alexej. Kultura a politika v Československu, 1945–1956. 1. vyd. Praha: Torst, 1998. 663 s. ISBN 978-80-7215-055-7. S. 175, 347. 
  2. ↑ Kupředu, zpátky ni krok!. Tvorba . Ústřední výbor Komunistiské strany Československa, 1948 . Roč. 17, čís. 8. Dostupné online. 
  3. ↑ a b KNAPÍK, Jiří. Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948-1953: biografický slovník stranických a svazových funkcionářů, státní administrativy, divadelních a filmových pracovníků, redaktorů. 1. vyd. Praha: Libri, 2002. (Kdo byl kdo). ISBN 978-80-7277-093-9. S. 48–49. 
  4. ↑ zpráva ČTK. Zemřel skladatel Miroslav Barvík. Lidové noviny. 7. 3. 1998, s. 12. Dostupné online. ISSN 1213-1385. [nedostupný zdroj]
  5. ↑ ŽILKA, Václav. Druhá tvář pana Barvíka. Lidové noviny. 13. 3. 1998, s. 11. Dostupné online. ISSN 1213-1385. [nedostupný zdroj]

Literatura

  • Československý hudební slovník I (A–L), 1963, SHV, Praha

Externí odkazy