V tomto článku se ponoříme do fascinujícího světa Milena Müllerová, prozkoumáme jeho mnohé aspekty a jeho dopad na různé oblasti každodenního života. V tomto směru budeme analyzovat jak jeho původ, tak jeho vývoj v čase, přičemž podrobně prozkoumáme jeho vliv na současnou společnost. Kromě toho se budeme zabývat různými pohledy a názory odborníků na Milena Müllerová s cílem nabídnout komplexní a kompletní vizi tohoto vzrušujícího tématu. Od jeho významu ve vědě, kultuře a technice až po jeho dopad na náš každodenní život, budeme přistupovat k Milena Müllerová z různých úhlů s cílem obohatit naše čtenářské znalosti a porozumění tomuto nesmírně důležitému tématu.
Milena Müllerová | |
---|---|
Osobní informace | |
Datum narození | 9. června 1923 |
Místo narození | Babice, Československo |
Datum úmrtí | 15. prosince 2009 (ve věku 86 let) |
Místo úmrtí | Praha, Česko |
Občanství | ![]() |
Sportovní informace | |
Sport | sportovní gymnastika |
Účast na LOH | 1948 |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Přehled medailí | ||
---|---|---|
![]() | ||
zlato | LOH 1948 | družstva |
Milena Müllerová, provdána Folberová (9. června 1923, Babice – 15. prosince 2009 v Praze) byla česká sportovní gymnastka a olympijská vítězka. Na LOH 1948 v Londýně zvítězila v soutěži družstev žen.
Vedoucími tohoto družstva byly Marie Provazníková a Vlasta Děkanová. Sestavu s Milenou Müllerovou dále tvořily Zdeňka Honsová, Miloslava Misáková, Věra Růžičková (původně náhradnice), Božena Srncová, Zdeňka Veřmiřovská, Olga Šilhánová, Marie Kovářová a Eliška Misáková (in memoriam).
Krátce před začátkem onemocněla kamarádka Eliška Misáková tehdy neléčitelnou dětskou obrnou a v soutěži ji nahradila Věra Růžičková. E. Misáková zemřela krátce poté, co její sestra Miloslava a její přítelkyně získaly zlato. Při slavnostním vyhlášení vítězů byla československá vlajka olemována černou stuhou.[1] O této tragické události, i o přípravách a samotném průběhu gymnastické soutěže žen na londýnské olympiádě natočil režisér Miroslav Kačor v roce 2012 dokument Zlato pro Elišku.[2][3] Za vítězství sportovkyně získaly i gramorádio.[3][4]
O úspěchu gymnastek se podle slov Věry Růžičkové později moc nemluvilo a nepsalo také proto, že jejich vedoucí Marie Provazníková ihned po olympiádě volila emigraci a pro komunisty tak byla zrádkyní.[1]