Dnes je Lynsey Addario vysoce relevantní téma, které upoutalo pozornost širokého spektra publika. Ať už kvůli svému dopadu na společnost, jeho významu ve vědecké oblasti nebo jeho vlivu na populární kulturu, Lynsey Addario je téma, které nenechává nikoho lhostejným. V průběhu historie hrál Lynsey Addario klíčovou roli při utváření našich životů a jeho význam zůstává zřejmý i v současném světě. V tomto článku do hloubky prozkoumáme všechny aspekty Lynsey Addario a jak formoval svět, který známe.
Lynsey Addario | |
---|---|
![]() | |
Narození | 13. listopadu 1973 (51 let) Norwalk |
Alma mater | Wisconsinská univerzita v Madisonu Staples High School |
Povolání | novinářka, fotografka, fotoreportérka a válečná fotografka |
Ocenění | MacArthurova cena (2009) Courage in Journalism Award (2022) |
Webová stránka | www |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Lynsey Addario (* 13. listopadu 1973) je americká fotožurnalistka. Její práce se často zaměřuje na konflikty a otázky lidských práv, zejména na roli žen v tradičních společnostech.[1]
Lynsey Addario se narodila a vyrostla ve Westportu v Connecticutu rodičům Camille a Phillipovi Addariovým, oba italsko-američtí kadeřníci. Vystudovala Staples High School ve Westportu, Connecticut v roce 1991 a Wisconsinskou univerzitu v Madisonu v roce 1995.[2] Je také držitelkou dvou čestných doktorátů, jeden z University of Wisconsin-Madison v humanitních vědách a další z Bates College v Maine.
Addario začala profesionálně fotografovat s Buenos Aires Herald v Argentině[3] v roce 1996, jak sama říká, „bez předchozího fotografického výcviku“. Na konci 90. let se přestěhovala zpět do Spojených států a pracovala na volné noze pro Associated Press v New Yorku, aby se o necelý rok později přestěhovala zpět do Jižní Ameriky. Addario, zaměřená na Kubu a vliv komunismu na veřejnost, si udělala profesní jméno. O několik let později se přestěhovala do Indie, aby fotografovala pro Associated Press a opustila Spojené státy.[4]
Během pobytu v Indii procestovala Nepál, Afghánistán a Pákistán a zaměřila se na humanitární a ženská témata. Po útocích na Světové obchodní centrum v roce 2001 se Addario rozhodla fotografovat Afghánistán a Pákistán za vlády Talibanu.[4]
Během pobytu v Pákistánu zvolila Addario velkou přestávku a vystřídala list The New York Times. Během této doby „využila své pohlaví k tomu, aby se dostala do ženských madrasů, aby zpovídala a fotografovala nejoddanější pákistánské ženy“.[4] Addario se svými fotografovanými subjekty dlouze hovořila a bylo pro ni inspirací, aby fotografii využívala k „rozptýlení stereotypů nebo mylných představ; o prezentaci kontraintuitivního“.[4]
V letech 2003 a 2004 Addario fotografovala válku v Iráku v Bagdádu pro The New York Times.[5] Od té doby se věnovala konfliktům v Afghánistánu, Iráku, Dárfúru, Konžské republice a na Haiti.[6][7] Popsala příběhy z Blízkého východu a Afriky.[8] V srpnu 2004 obrátila svou pozornost na Afriku se zaměřením na Čad a Súdán.[9][10]
Fotografovala pro The New York Times,[11] The New York Times Magazine, Time, Newsweek a National Geographic.[12]
V Pákistánu se 9. května 2009 Addario stala účastnicí automobilové nehody, když se vracela do Islámábádu z úkolu v uprchlickém táboře. Utrpěla zlomeninu klíční kosti, další novinář byl zraněn a řidič zahynul.[13]
Addario byla jedním ze čtyř novinářů New York Times, kteří byli pohřešováni v Libyi od 16. do 21. března 2011. The New York Times uvedl 18. března 2011, že Libye souhlasila s osvobozením ji a tří kolegů: Anthonyho Shadida, Stephena Farrella a Tylera Hickse.[14] Libyjská vláda propustila čtyři novináře 21. března 2011.[15] Uvádí, že jí během zajetí libyjskou armádou vyhrožovali smrtí.[16]
V listopadu 2011 napsal The New York Times jménem Addaria stížnost izraelské vládě po obvinění, že ji izraelští vojáci na přechodu Erez prohledávali a zesměšňovali a donutili ji třikrát projít rentgenovým skenerem, přestože věděli, že je těhotná.[17] Addario uvedla, že s ní „nikdy nebylo zacházeno s takovou nehoráznou krutostí“.[18] Izraelské ministerstvo obrany následně vydalo omluvu jak fotografce, tak magazínu The New York Times.[19]
Na rozsáhlé výstavě V Afghánistánu v Nobel Peace Center v norském Oslu byly její fotografie afghánských žen umístěny vedle fotografií Tima Hetheringtona z amerických vojáků v údolí Korangal.
Mezi poslední práce autorky patří celoroční dokument Finding Home o třech syrských uprchlických rodinách a jejich novorozencích bez státní příslušnosti v průběhu jednoho roku, kteří čekají na azyl v Evropě pro Time, The Changing Face of Saudi Women pro National Geographic a „ The Displaced“ pro The New York Times Magazine, reportáž dokumentující životy tří dětí vysídlených z války v Sýrii, na Ukrajině a v Jižním Súdánu. Addario strávila poslední čtyři roky dokumentováním neutěšené situace syrských uprchlíků v Jordánsku, Libanonu, Turecku a Iráku pro The New York Times a zabývala se občanskou válkou v Jižním Súdánu a úmrtností matek v Assamu, Indii a Sierra Leone. pro Time.[20] V roce 2015 vydala Addario své paměti It's What I Do: A Photographer's Life of Love and War[21] a Warner Bros koupila práva na film založený na memoárech, který měl režírovat Steven Spielberg a fotografku měla hrát Jennifer Lawrenceová.[22] V říjnu 2018 také vydala fotografickou knihu s názvem Of Love and War (O lásce a válce).
V březnu 2022 Addario dokumentovala konflikt na Ukrajině pro New York Times.[23][24]
Addario je vdaná s Paulem de Bendernem, novinářem agentury Reuters. Vzali se v červenci 2009.[25][26] Mají jednoho syna Lukase (* 2011).[27]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lynsey Addario na anglické Wikipedii.