Litografická rytina

V dnešním světě je Litografická rytina téma, které je stále aktuálnější. V průběhu let vyvolal Litografická rytina velký zájem ve společnosti, podnítil debaty, výzkum a různé postoje k tomuto problému. Je evidentní, že Litografická rytina nějakým způsobem ovlivnila naše životy, ať už na sociální, kulturní, ekonomické nebo osobní úrovni. Z tohoto důvodu je důležité důkladně analyzovat a pochopit důsledky a důsledky, které s sebou Litografická rytina přináší, a také si uvědomit trendy a pokroky, které se v souvislosti s tímto tématem vyvíjejí. V tomto článku prozkoumáme různé pohledy a přístupy k Litografická rytina s cílem poskytnout úplný a obohacující přehled, který čtenáři umožní ponořit se hlouběji do tohoto tématu.

Litografická rytina, kamenorytina[1] (něm. Steingravüre, angl. lithographic engraving se často používá i jako synonymum pro litografii), je grafická technika kombinující tisk z hloubky a z plochy, která využívá jako matrice litografický kámen. Rytí do kamene může být kombinováno s leptem.[2]

München, Monopteros, Steingravüre
München-Augsburger Eisenbahn, Steingravüre

Historie

Kamenorytina se užívá od poloviny 19. století jako alternativa rytiny v kovu. Jako čárový lept na kameni tištěný z plochy se užívala pro grafické listy, ilustrace, významné listiny a dokumenty, diplomy, akcie, ale třeba i firemní účtenky.[3] V době před první světovou válkou kartograf Hans Rohn, který byl považován ve své době za nejlepšího odborníka na litografické rytí („Steingravüre“), použil techniku kamenorytiny k vytvoření nové edice map rakouských Alp.

Postup

Dokonale vybroušený kámen nejvyšší kvality (šedomodrý) se leští práškovým šťavelanem draselným s vodou. Reakcí vzniká šťavelan vápenatý, který jako lesklá glazura odolná k vodě i mastnotě uzavře povrch kamene a chrání ho až do pozdějšího zatírání barvy. Povrch kamene se pak pokryje roztokem arabské gumy obarvené sazemi. Do něj se ostrou ocelovou jehlou nebo diamantem vyrývá kresba skrze glazuru až k povrchu kamene.[4] Kresbu lze provádět i škrabkou, tečkovacím kladívkem nebo ruletou.

Do vyrytých linií se zatře lněný olej a nechá se působit několik hodin. Poté se kámen omyje mokrou tkaninou a zatře zředěnou mastnou tiskovou barvou. V tomto stadiu lze kresbu přenést na jiný hladký kámen a tisknout z plochy jako litografii. Jinou možností je kresbu vyplnit přetiskovou barvou, zaprášit kalafunou a vypálit. Pak se kámen vyleptá do úrovně ryté kresby, omyje, potře arabskou gumou a vymyje terpentýnem. Po promaštění vymývací tinkturou se naválí barvou a tiskne z plochy jako litografie.[5]

Pro rytí v kameni lze užít i mechanické přístroje užívané pro ocelorytiny – gilošírky, reliéfky a čárkovací stroje. Rytí se provádí pouze do glazury a čáry mohou být velmi jemné. Poté jsou linie jemně zaleptány a zatřeny tiskovou barvou. Protože tisk z hloubky je pomalejší, jako alternativní způsob je možno kámen zaleptat do roviny kresby a tisknout z plochy nebo ho zaleptat pod úroveň kresby a tisknout z výšky.[3]

Reference

  1. ↑ Blažíček O J., Kropáček J, 1991, s. 94
  2. ↑ Jánská P, 2010, s. 29
  3. ↑ a b Michálek O, 2014, s. 51
  4. ↑ Zeidler J, 1994, p. 42
  5. ↑ Krejča A, 1981, s. 166-167

Literatura

  • Petra Jánská, Rozpoznání a optické porovnání grafických a polygrafických technik, bakalářská práce, Fakulta restaurování v Litomyšli, Univerzita Pardubice 2010
  • Jürgen Zeidler: Lithographie und Steindruck in Gewerbe und Kunst, Technik und Geschichte. Ravensburg 1994
  • Oldřich J. Blažíček, Jiří Kropáček, Slovník pojmů z dějin umění, Odeon Praha 1991, ISBN 80-207-0246-6
  • Aleš Krejča, Techniky grafického umění, Artia Praha 1981
  • Otto Lueger, Lexikon der gesamten Technik und ihrer Hilfswissenschaften, Bd. 6 Stuttgart, Leipzig 1908., S. 173-176.
  • Edward Smedley, Hugh J. Rose and Henry J. Rose (eds.), Encyclopædia metropolitana: Notes on engraving, p. 850, London 1845

Externí odkazy