Lelkoun soví

V dnešním světě se Lelkoun soví stal tématem velkého zájmu a významu v různých oblastech. Rostoucí význam Lelkoun soví vyvolal ve společnosti debatu a vyvolal rostoucí zájem o pochopení jeho důsledků. Z různých úhlů pohledu se Lelkoun soví stal předmětem studia a výzkumu, což dalo vzniknout četným analýzám a úvahám, které se snaží pochopit jeho dopad a rozsah. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Lelkoun soví, prozkoumáme jeho vliv v různých kontextech a jeho roli v současné společnosti.

Jak číst taxoboxLelkoun soví
alternativní popis obrázku chybí
Lelkoun soví
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádlelkové (Caprimulgiformes)
Čeleďlelkounovití (Podargidae)
Rodlelkoun (Podargus)
Binomické jméno
Podargus strigoides
(Latham, 1802)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lelkoun soví (Podargus strigoides) je pták z řádu lelků, který se přirozeně vyskytuje v Austrálii a Tasmánii. Tento baculatý noční pták s velkou hlavou a šedohnědým opeřením svým vzhledem silně připomíná sovu, za kterou je často zaměňován.[2]

Systematika

Druh formálně popsal anglický ornitolog John Latham v roce 1801.[3][4] Druhové jméno strigoides pochází z řeckého strix, strigos („sova“) a -oidés („připomínají“).[5] Lelkoun soví se řadí do nepočetného rodu Podargus, který zahrnuje úzce příbuzné lelky z ostrovů okolo Austrálie.[3] Rozeznávají se 3 poddruhy s následujícím rozšířením:[3]

  • P. s. phalaenoides – severní Austrálie;
  • P. s. brachypterus – západní a střední Austrálie;
  • P. s. strigoides – východní Austrálie od Queenslandu po Tasmánii.

Popis

Lelkoun soví dosahuje velikosti těla kolem 35–53 cm.[6] Váží kolem 400–550 g.[7] Populace z jižní Austrálie jsou mnohem větší než populace ze severních částí australského kontinentu. Samice bývají o něco menší, opeření samic a samců je jinak stejné. Horní partie jsou tmavě šedé s výraznou příměsí tmavé. Tváře jsou šedé, od kořene zobáku vyrůstají nápadné hmatové chloupky, které jsou bíle zakončeny. Spodní partie jsou také šedé, avšak jen s občasným černým čárkováním. Ocas je šedý s černým příčným pruhováním. Oči jsou žluté, zobák olivový až tmavě šedý, nohy olivově hnědé, drápy tmavé.[6]

Biologie a chování

Chování

Jedná se o nočního až soumračného živočicha. Hřaduje většinou na větvích stromů ve výšce kolem 1–25 m nad zemí, občas přímo na zemi při bázi stromu nebo pod vyvráceným kmenem. Někteří lelkouni soví střídají svá hřadoviště každý den, jiní lelkouni mívají na svém teritoriu kolem 5–8 hřadovacích míst, která využívají opakovaně. Může hřadovat samostatně, v páru či menších skupinkách. V případě nebezpečí lelkoun soví natáhne tělo, přivře oči a stáhne peří, a takto ztuhlý se snaží co nejlépe splynout s okolím.[8] Jedná se o stálý druh, který tráví celý život na malém teritoriu o velikosti pouhých 20–80 hektarů.[6]

V zimě, kdy se vyskytuje menší počet bezobratlých živočichů, upadá lelkoun soví přes den do torporu.[7]

Skupinka čtyř lelkounů sovích při snaze splynout s okolním prostředím

Potrava

Živí se velkým nočním hmyzem, pavouky a stonožkovci.[6] Potravu loví tak, že z nízko položeného bidla nejdříve bedlivě pozoruje okolí, a jakmile spatří kořist, snese se na ni a uzme ji do zobáku, aby si ji odnesl na jiné blízké bidlo, kde ji pozře. V případě větší kořisti s ní může tlouct o tvrdý povrch, a po usmrcení ji pozře. Potravu může sbírat i z listí nebo ji pronásledovat ve vzduchu. Využívá i poněkud zvláštní způsob lovu, kdy rozevře zobák a za nehybného posedu čeká, až kolem proletí hmyz, po kterém obratně a rychle chňapne. Nejčastěji potravu shání během soumraku, oblíbeným krmištěm jsou pouliční lampy nebo světla domů, které lákají hmyz.[8]

Hnízdění

Pár lelkounů sovích s párem nedospělých potomků (Merlbourne)

K hnízdění dochází nejčastěji od srpna do prosince. Stavba hnízda, inkubace, krmení mláďat i další rodičovská péče je mezi partnery sdílená. Hnízdo má podobu nedbalé změti v větviček, a bývá umístěno zhruba mezi 3 až 15 metry nad zemí. Samice klade 1–3 bílých vajec ve dvou až třídenních intervalech. Sezení na vejcích trvá kolem 28–32 dní, jedna inkubační směna trvá až 12 hodin, načež se partneři prostřídají. Ptáčata vylétávají z hnízda ve věku 25–35 dní.[6]

Chov

Tento druh byl v prosinci 2019 chován ve třech desítkách evropských zoo, z toho nejvíce ve Spojeném království. V rámci Česka se jednalo o Zoo Plzeň a Zoo Praha.[9] V pražské zoo je lelkoun soví chován od roku 1993. Jde o jeden z druhů expozičního komplexu Darwinův kráter představující faunu a floru Tasmánie a Austrálie.[10]

Odkazy

Reference

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. .
  2. LEWIS, Deane; MARCOT, Brce. Myth of the Tawny Frogmouth 'Owl'. The Owl Pages . . Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-04-05. (anglicky) 
  3. a b c Nightjars, Oilbird, potoos, frogmouths. www.worldbirdnames.org . IOC World Bird List v15.1 . Dostupné online. 
  4. LATHAM, John. Supplement II to the General synopsis of birds. London: Printed for Leigh, Sotheby, & Son, York Street, Covent Garden Dostupné online. doi:10.5962/bhl.title.49008. 
  5. JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 368. 
  6. a b c d e Kolektiv autorů, 2007. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia). ISBN 978-0-949819-99-4. S. 337. (anglicky) 
  7. a b KÖRTNER, Gerhard; BRIGHAM, R. Mark; GEISER, Fritz. Torpor in Free‐Ranging Tawny Frogmouths (Podargus strigoides). Physiological and Biochemical Zoology. 2001-11, roč. 74, čís. 6, s. 789–797. Dostupné online . ISSN 1522-2152. doi:10.1086/324097. 
  8. a b CLEERE, Nigel. Nightjars: a guide to nightjars and related nightbirds. Sussex: Pica Press Dostupné online. ISBN 978-1-4081-3546-4, ISBN 1-4081-3546-9. OCLC 690826154 S. 116-119. 
  9. www.Zootierliste.de. zootierliste.de . . Dostupné online. 
  10. Lelkoun soví - lexikon zvířat. www.zoopraha.cz . . Dostupné online. 

Externí odkazy

  • Obrázky, zvuky či videa k tématu lelkoun soví na Wikimedia Commons