Ve světě Leffinqwellův-Bronštajnův psací stůl existuje velké množství informací a názorů, které mohou být ohromující pro ty, kteří chtějí lépe porozumět tomuto tématu. Z různých úhlů pohledu a přístupů byl Leffinqwellův-Bronštajnův psací stůl v historii předmětem debat a diskuzí a jeho význam v dnešní společnosti je i nadále tématem velkého zájmu. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Leffinqwellův-Bronštajnův psací stůl s cílem nabídnout kompletní a obohacující vizi tohoto velmi relevantního tématu. Od jeho vzniku až po jeho dnešní dopad se vydáme na cestu objevování, abychom lépe porozuměli Leffinqwellův-Bronštajnův psací stůl a jeho vztahu se světem kolem nás.
Leffinqwellův–Bronštajnův psací stůl[1][2][3] je fiktivní metodika optimálního uspořádání pracovních pomůcek na psacím stole, představená ve filmu Jak básníci přicházejí o iluze.
Ve filmu tuto metodu prezentuje postava docenta Miroslava Zajíce, kterou ztvárnil Zdeněk Svěrák.[4][5] Přednáška připomíná semináře Divadla Járy Cimrmana a jediným studentem, který ji pravidelně navštěvuje, je Venoš.[zdroj?]
Metoda rozděluje plochu stolu do sektorů označených kombinací písmen a čísel (např. A1, A2, B5). Původní Leffinqwellův model obsahoval tři hromádky učebnic v sektorech A1, A5 a B1, což bylo považováno za nadbytečné. Bronštajn proto redukoval počet hromádek na dvě – A1 a A5 – a přesunul poznámkový blok z dominantního sektoru A2 do ergonomicky výhodnější polohy v sektoru B5. Sektory B1, B2, B3 a B4 zůstaly prázdné.[6]
V Zajícově variantě je v sektoru A3 umístěn Emmersonův–Votočkův týdenní výkonnostní rozvrhový grafikon.[zdroj?]
Scéna, kde je tento psaní stůl představen, se stala populární a často je citována v souvislosti s diskusemi o ergonomii a organizaci pracovního prostoru.[zdroj?]