V dnešním článku se budeme věnovat tématu Koncentrační tábor Helmbrechts, problému, který vyvolal zájem a diskusi v různých oblastech. Koncentrační tábor Helmbrechts je téma, které není omezeno na jediné zaměření, protože se může pohybovat od osobních, profesních, kulturních, historických, sociálních nebo politických aspektů. Je to téma, které upoutalo pozornost mnoha lidí, a je důležité o něm diskutovat z různých úhlů pohledu, abychom lépe porozuměli jeho rozsahu a dopadu. V tomto článku budeme analyzovat různé aspekty související s Koncentrační tábor Helmbrechts, prozkoumáme jeho důsledky a možná řešení.
Koncentrační tábor Helmbrechts byl zřízen za 2. světové války v bavorském městě Helmbrechts a byl pobočkou koncentračního tábora Flossenbürg. Byl to pracovní tábor, v němž byly soustředěny mladé ženy ze Sovětského svazu, Polska, Protektorátu Čechy a Morava, Francie, Nizozemska a Německa. Byly sem poslány za podporování Židů, urážku vůdce, sabotáže a podobně. Pracovaly zde pro německý zbrojní průmysl nepřetržitě ve dvousměnném dvanáctihodinovém provozu. Na začátku roku 1945 se zde nacházelo asi 700 žen, k nimž 6. března přibylo 621 žen, které sem byly dovlečeny z Grünbergu (Zelená Hora) a Glogau (Hlohov) v dnešním Polsku.
Dne 13. dubna 1945 (dva dny před příchodem americké armády) byl evakuován i tábor Helmbrechts a 1170 vězeňkyň se vydalo na pochod smrti. Pochod byl dlouhý 310 km, denně se muselo ujít asi patnáct kilometrů – a každá, která nemohla dál, byla na místě usmrcena.[1] Pochod vedl přes Svatavu, Aš, Cheb, Mariánské Lázně, Chodovou Planou, Tachov, Domažlice, Klatovy a na závěr zavedl zcela vysílené ženy na Šumavu – přes Kvildu (1. května), Horní Vltavici, Lenoru až do Volar (4. května), odkud hnaly stráže zbytek transportu dále směrem na Prachatice, kam došlo už jen 100 žen. Celý transport skončil v ranních hodinách 6. května mezi Prachaticemi a Husincem, když nacistické stráže uprchly.