Knihovna (instituce)

Knihovna (řidčeji též bibliotéka^[1] nebo moderně jako mediatéka^[2]) je instituce sloužící primárně ke zpřístupnění knihovních jednotek (tj. jakýchkoli samostatně evidovaných jednotek, nejen knih)^[3] veřejnosti.

Počátky knihoven lze vysledovat už ve starověku. Za první knihovny lze považovat archívy, úložiště tehdejších písemností. Nejstarší nálezy jsou z oblastí chrámů ve starém Sumeru, kde byly uloženy hliněné destičky s klínovým písmem.^[4] Mezi nejznámější starověké knihovny patří knihovna v Alexandrii, založená na sklonku antiky ve 4. století. Ve středověku knihovnickou funkci nejdříve převzaly křesťanské kláštery.

První klášterní knihovna na území českých zemí vznikla v břevnovském klášteře na konci 10. století.^[5], od 12. století existovala proslulá Knihovna Metropolitní kapituly pražské. V období vrcholného středověku vznikala v klášterech skriptoria, písařské dílny sloužící k rozmnožování literárních děl.

V roce 1348 v souvislosti se vznikem Univerzity Karlovy byla založena též první světská knihovna v českých zemích. Je pravděpodobné, že svou knihovnu měly různé univerzitní koleje. Brzy je následovaly knihovny městském a farní^[6], jako první je doložen Librář obecní, městská knihovna se sídlem na Staroměstské radnici v Praze.^[7] Knihy byly, zejména ve středověku, v knihovnách řazeny pomocí pultovního systému, drahocenné knihy ve zvláštním regálu či výklenku přivázané řetězem za dřevěnou knižní desku k polici.

Po vynálezu knihtisku došlo na přelomu 15. a 16. století k rozšíření privátních světských knihoven, patřících panovníkovi, šlechtickým či měšťanským rodinám nebo jednotlivcům z řad humanistů (např. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic a další).

V době církevních reforem císaře Josefa II. na konci 18. století nastává období rušení významného množství klášterů včetně jejich knihoven, místo toho vznikají knihovny veřejné, v období národního obrození také knihovny muzejní (Knihovna Národního muzea v Praze brzy po roce 1818) a čtenářské spolky (např. Čtenářsko-pěvecký spolek Rastislav v Blansku).

Moderní knihovny přitom svému návštěvníkovi (čtenáři) neposkytují pouze služby spojené s knihami či periodiky (novinami a časopisy neboli seriály), ale nabízejí také další datové nosiče (MC kazety, CD disky, nejnověji i čtečky elektronických knih) a přístup na internet, někdy včetně přístupu do některých placených databází (např. Městská knihovna v Praze, MKP). Tatáž knihovna (MKP) disponuje i mobilními pobočkami (bibliobusy). Na ulici stojící volně přístupné knihovničky se někdy označují jako knihobudky (na ulici stojící skříně s knihami, ptačí budka-like skříňky^[8], na nádraží v rámci projektu Kniha do vlaku^[9], nebo bývalé telefonní budky^[10]), v současnosti (říjen 2018) je jich v Praze okolo patnácti v rámci projektu KnihoBudka a další nezávisle na tomto projektu,^[11] další jsou např. v Kaplici a Chrášťanech v jižních Čechách.^[12] Knihovny mohou být umístěny v různých netradičních prostorech, jako např. v ochozu bývalé bankovní dvorany (MFF UK v Praze na Malé Straně), bývalé zbrojnici (UP Olomouc), synagoze (Uherské Hradiště) nebo kině (Knihovna Kroměřížska). Moderní (novodobé) knihovny už většinou neslouží pouze jako půjčovny knih, ale jako zprostředkovatelské instituce médií a děl různého druhu a typu, pro jejich označování (ať už instituce jako celku nebo jejich dílčích částí) se proto kromě termínu knihovna užívá také dalších termínů s širším či užším významem jako např. mediatéka (zprostředkovává obrazové, zvukové a audiovizuální dokumenty), artotéka (zprostředkovává díla výtvarného umění), fonotéka (zprostředkovává zvukové dokumenty), lekotéka (zprostředkovává hry a hračky) aj.

Systém knihoven se v Česku řídí knihovním zákonem č. 257/2001 Sb.,^[13] který nahradil dřívější knihovní zákon z roku 1959. Skenováním a zpřístupňováním knih, u nichž už vypršela autorskoprávní ochrana, na internetu, se knihovny zabývají v rámci projektu Kramerius. Vyhledávání a orientaci v knihovnách usnadňuje knihovní katalog, který může mít formu jmennou, předmětovou, systematickou, digitalizovanou či digitální. Veřejné knihovnické a informační služby (VKIS) je standard vymezený metodickým pokynem Ministerstva kultury, který určuje, které veřejné knihovnické a informační služby mají být poskytovány knihovnami zřizovanými nebo provozovanými obcemi a kraji na území České republiky. K 1. červnu 2016 se v Česku nacházelo 6 104 knihoven.^[14]

• soukromé (osobní, rodinné)
• veřejné (často je však míra veřejnosti omezena, např. pouze pro registrované uživatele), zpřístupňují širokému okruhu čtenářů především beletrii a populárně-naučnou literaturu

• státní
• oblastní
• místní

• veřejné, všeobecné (Městská knihovna v Praze)
• odborné (speciální)
  • polytematické (Národní technická knihovna)
  • specializované
    • oborově (knihovny vysokých škol)
    • druhově (knihovna Úřadu průmyslového vlastnictví)

Jedna knihovna může být zařazena ve více kategoriích (například Městská knihovna v Praze je jak knihovnou krajskou, tak knihovnou základní).

V Česku je zákony zavedený systém povinných výtisků publikací určených pro hlavní knihovny.

Systém knihoven v Česku tvoří:^[15]

• Národní knihovna České republiky, Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana, Moravská zemská knihovna v Brně – provozuje je stát, zřizované jsou Ministerstvem kultury ČR, jejich hlavním úkolem je shromažďování a uchovávání knižní produkce, která na daném území vyšla
• krajské knihovny – obvykle jsou zřizované krajem
• základní knihovny – obvykle jsou zřizované obcí
• specializované knihovny

• Kniha
• Knihovní jednotka
• Knihovní systém
• Knihovnictví (knihovník, knihovnice)
• Seznam národních knihoven
• Ocenění Bibliotheca inspirans

• Obrázky, zvuky či videa k tématu knihovna na Wikimedia Commons
• Téma Knihovna ve Wikicitátech
• Knihovna (instituce) v České terminologické databázi knihovnictví a informační vědy (TDKIV)
• Přehled knihoven v České republice na Knižní databázi
• Knihovna, kam se podíváš. Česko je světový unikát, píší New York Times