Kůň

Jak číst taxoboxKůň domácí
alternativní popis obrázku chybíDomestikovaní koně (Španělsko)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádlichokopytníci (Perissodactyla)
Čeleďkoňovití (Equidae)
Rodkůň (Equus)
Trinomické jméno
Equus caballus
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kůň domácí (Equus caballus) nebo pouze kůň je domestikované zvíře patřící mezi lichokopytníky. V minulosti byli koně využíváni především pro zemědělské práce, k přepravě zboží a osob, od 20. století slouží hlavně k odpočinkové jízdě a sportu.

Samice koně se nazývá klisna nebo kobyla, nebo také hřebice. Podle některých zdrojů se označení používá podle toho, zda již samice měla potomky, nebo ne. Klisna je označení pro samici, která hříbě ještě neměla, kobyla naopak ano. Na jihozápadě Čech však bývá i kůň samec označován jako kobyla. Slovník spisovné češtiny (SSČ) ale používá výraz klisna pro „dospělou samici koně aj.“ a považuje ho za synonymní ke kobyle. Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) používá výraz klisna pro „samici koně domácího“ a jako synonymní výrazy uvádí kobylu a hřebici. Dříve se výraz klisna používal také jako „hrubá nadávka ženě“, nověji je lichotivým vyjádřením o ženě sexuálně přitažlivé.

Plemenný samec je hřebec, vykastrovaný pak valach, jednostranně vykleštěný pak jirčák nebo klepec. Mládě koně se nazývá hříbě. Samice je v říji, se říjí nebo je říjná. Na říjnou klisnu hřebec reaguje flémováním. Gravidní samice se označuje pojmem březí. Porod je nazýván hřebením. Věda zabývající se koňmi je hipologie.

Vzhled a stavba těla

Koně jsou čtyřnozí lichokopytníci využívající k nášlapu pouze jeden prst přeměněný v kopyto. Jedná se o přizpůsobení pastevnímu životu ve stepích a toto uspořádání končetin umožňuje velmi rychlý pohyb.

Velikost a hmotnost

Jezdečtí koně váží od 300 do 700 kg v závislosti na plemenu. Tažní koně váží od 700 kilogramů do 1 tuny. Největší kůň v historii byl pravděpodobně Shirský kůň jménem Sampson. Byl 220 cm vysoký a jeho vrcholná váha byla odhadnuta na 1500 kg. Současný nejmenší kůň na světě je Thumbelina, plně dospělý miniaturní kůň. Je 43 cm vysoká a váží 26 kg.

Anatomie

Kůň má v těle celkem 252 kostí. Na rozdíl od některých savců se u něj ale nevyskytuje klíční kost. Špatná nebo nedostatečně vyvinutá stavba těla (sražená záď, jelení krk, úzká kopyta, kravský postoj atd.) způsobují zdravotní problémy a snižují pohyblivost. Nohy by měly být rovné, ne vypoulené, ani klenuté k sobě.

Hlava a krk

Hlava by měla být přiměřená velikosti těla koně, měla by mít správný úhel připojení krku kvůli funkci dýchání a pohyblivosti. Nozdry jsou velké a široké. Podle profilu se rozlišuje hlava rovná, klabonosá (vypouklá, například u starokladrubských koní), štičí (konkávní, s miskovitým profilem, u arabských koní), volská, babská a klínovitá. Uši jsou důležité nejen pro sluch koně, ale jejich pozice slouží i ke komunikaci. Např. uši sklopené dozadu znamenají, že kůň je podrážděn. Oči jsou velké a jasné, posazeny jsou daleko od sebe. Zrakové pole pokrývá asi 340 °. Žuchvy neboli ganaše jsou tvořeny hlavně žvýkacími svaly. Kůň má dlouhou hlavu proto, aby při pasení mohl mít oči dostatečně vysoko a viděl nad vrcholky trav případné nebezpečí. Základem krku je, stejně jako u všech ostatních savců, 7 krčních obratlů. Délka a tvar krku mají značný vliv na pohyb koně.

Hrudní končetiny Lebka domestikovaného koně

Přední noha se skládá z:

Pánevní končetiny Anatomie nohy koně, od shora: kost nártní, kost spěnková (pod ní částečně skryté sezamské kosti), kost korunková a kost kopytní.

Zadní noha se skládá z:

Osová část těla

Hřbet tvoří 18 obratlů, k nim se upíná 18 párů žeber, z nich je 10 párů nepravých. V přední části hřbetu se nachází kohoutek. U hrudníku platí, že čím je prostornější, tím vyšší výkony může kůň podávat. Základem beder je 6 bederních obratlů, u arabských koní jich bývá jen 5. Mají být široká a pevná. Záď tvoří pánev a svalstvo, připojuje se k ní ohon, který slouží k odhánění hmyzu. Základem je 17–19 ocasních obratlů a je porostlý žíněmi. Pokud je ocas svěšený mezi zadníma nohama, bývá to známka onemocnění nebo jiných stresových podmínek.

Srst

Srst se skládá z krycích a podsadových chlupů. Podsadové chlupy jsou duté a slouží k tepelné izolaci, narůstají na zimu. Hříbata se rodí s podsadovými chlupy, krycí jim začínají růst až po asi 3 měsících. Výměna chlupů se nazývá línání. Kůň má i ochranné chlupy – žíně a rousy. Jsou hrubší, dlouhé a pevněji zapuštěné do škáry, tvoří kštici, hřívu a rousy. Vysoce citlivé jsou hmatové chlupy na pyscích a nad očima. Chlupové víry jsou důležité pro identifikaci, vznikají různým napětím podkožních svalů. Vyskytují se například na čele, krku, prsou, ve slabinách. Barva srsti spolu s barvou kůže určuje barvu koní. Čím víc vzduchu je v dřeni chlupu, tím světleji srst působí.

Zbarvení

Existuje mnoho barev koní. Ty nejzákladnější jsou:

Koně mají velice často vrozené odznaky (na hlavě např. hvězdu nebo lysinu, či nohou např. bílou korunku) a různé barvy kopyt. Existují i tzv. získané odznaky, mezi které patří například bílé skvrny po zranění, jizvy, výžehy nebo tetování. Dva poslední příklady, vytvořené lidmi, slouží k identifikaci jedinců.

Základní barva srsti - hnědá, světle hnědá, červenohnědá, tmavě hnědá až černá.

Karyotyp

V jádru buňky koně se nachází 32 párů chromozomů.

Evoluce koně

Předci dnešního koně jsou zařazeni do období před 60 miliony let. Z prstů se mu vyvinula kopyta jako uzpůsobení k migraci. Kůň se vyvíjel na území dnešní Severní Ameriky. Díky tomu, že byly tehdy kontinenty spojené, dostali se předci koní i do oblastí dnešní Asie. Koně v Severní Americe vyhynuli zhruba v období před 11 až 13 tisíci lety. Znovu se sem vrátili až dlouho po své domestikaci v 16. století spolu s osadníky z Evropy; proto bývají volně žijící koně v Americe považováni za zdivočelý, nikoli divoký nebo reintrodukovaný druh navzdory tomu, že se zde moderní koně vyvinuli a dlouhou dobu žili. Samotný rod Equus vznikl před asi 3,4–3,9 miliony let. Dobu ledovou přežili kromě předků koně domácího (tzv. linie DOM2) ještě kůň Převalského, který díky péči zoologických zahrad přežívá dodnes a bývá označován za sesterský taxon domácích koní, Equus lenensis a koně západoevropských a středoevropských linií. Tarpan, který byl lidmi vyhuben až v moderní době, byl patrně potomkem křížení předků domácích koní a koní západoevropských a středoevropských linií, nikoli předek domácího koně či jeho feralizovaná populace.

Vývoj předků koní na kompozici koster z muzea v Karlsruhe.

Eohippus

Eohippus (dříve řazený do rodu Hyracotherium) je znám jako prakoník. Žil v pralesích starších třetihor v eocénu asi před 60 miliony let. Na předních končetinách měl čtyři prsty a na zadních tři se zakrnělými zbytky prvního a pátého prstu. Měl malé a ostré zuby, pravděpodobně se živil listím. Byl velký asi jako liška, s váhou okolo pěti kilogramů.

Orohippus

Žil ve stepích Severní Ameriky. Třenové zuby se u něj již přeměňují na čtyřboké stoličky dnešních koní, které lépe slouží k rozmělnění rostlinné potravy. Na předních nohách měl jen čtyři prsty, na zadních tři, ale již je patrná postupná redukce postranních prstů.

Mesohippus a Miohippus

Oba tyto druhy, z nichž Mesohippus je starší, byly větší než jejich předchůdce Eohippus. Jejich zuby byly již také lépe vyvinuté, mohli proto přijímat více potravy. Na všech nohou měli tři prsty. Mesohippus žil v oligocénu, Miohippus v miocénu.

Parahippus

Parahippus se na tvrdém povrchu pohyboval pouze po prostředním prstu a ostatní dva používal jen v měkkém terénu. Dosahoval velikosti ponyho, postranní prsty se u něj již výrazněji redukují. Odštěpují se od něj linie zcela vymřelých tříprstých koní (tzv. hipparioni) a předci dnešních moderních koní.

Merychippus

Zhruba 90 cm vysoký s prodlouženým krkem. Převážně se živil již pastvou, což mu umožňovaly vysokokorunkaté stoličky se silnější sklovinou. Stál u vzniku několika různých odlišných linií vývoje, z nichž nejdůležitější je linie Pliohippa. Právě z tohoto předchůdce se před milionem let vyvinul Equus caballus – dnešní kůň.

Vliv podnebí na vývoj koně

Horké podnebí dávalo podnět k vývoji lehčích, vyšších koní s užšími kopyty (typickým příkladem je achaltekinský kůň a arabský plnokrevník). Naproti tomu v horských či chladnějších oblastech žili koně menší a robustnější (především ponyové). V suchých oblastech se vyvíjeli lehčí koně, ve vlhčích oblastech s bohatou pastvou koně těžcí (chladnokrevní).

Domestikace a využití koně

V minulosti byl kůň tažným zvířetem (koněspřežná dráha)

K domestikaci koně došlo ve stepích na území dnešní Ukrajiny, jihozápadního Ruska a Kazachstánu. Podle archeologických nálezů zbytků koňského mléka v hliněných nádobách z oblasti severního Kazachstánu byli koně domestikováni a využíváni již 5500 let před n. l. botajskou kulturou. Analýza DNA však ukázala, že tito koně nebyli přímými předky v současnosti rozšířených domestikovaných koní a měli blíže k divokým koním Převalského. Vzhledem k nálezům koní v hrobech spolu s domácími zvířaty je také možné, že byli součástí lidských společenstev už o 1500 let dříve. Ani Anatolie není místem původu domestikace.

Zpočátku byli koně především zdrojem potravy, vyobrazení jejich lovu je možné najít již jeskyních malbách z období paleolitu. V oblastech asijské stepi byli pak využíváni již i na mléko, později více i jako tažná a jezdecká zvířata, stali se zásadními v oblasti vojenství. Lidé jezdí na koni přes 4000 let. Poskytovali lidem i zábavu při lovech, různých soutěžích a dostizích. Koňské žíně byly využívány pro výrobu matrací, kartáčů, hudebních nástrojů a jiných předmětů.

V současnosti se ve vyspělých zemích využívá kůň převážně pro zábavu a v podstatně menší míře než tomu bývalo v minulosti i pro práci: například pro stahování dřeva v lesích (zvlášť při kalamitních situacích, v obtížném terénu apod.), nebo pro provoz turistických povozů (fiakr, drožka) v centrech historických městech nebo při slavnostních příležitostech. Člověk tedy odedávna využíval velkou sílu a rychlost pohybu koní. Některá koňská plemena využívaná k tahání (například klád v lesích) dokážou utáhnout břemeno o hmotnosti až kolem 2 tun (tedy dvojnásobek vlastní váhy). Ve východní a jihovýchodní Evropě je kůň na venkově stále běžným tažným zvířetem. Setkat se s nimi lze i v cirkusech. V České republice se stále častěji koně domácí objevují i v zoologických zahradách a chová je například Zoo Brno, Zoo Liberec či Zoo Tábor.

Koně se využívali a využívají i ve zdravotnictví – například při výrobě očkovacích látek a sér. Kůň má velký význam v hiporehabilitaci, léčebném a pedagogickém využití v oborech hipoterapie, psychoterapie pomocí koní, aktivity s využitím koní a parajezdectví. Největší využití koní je ale stále ve sportu.

Plemena koní

Zleva: těžký kůň, pony, lehký kůň.

Základní dělení plemen je podle stupně prošlechtění, a to na:

Podle původu se koně dají rozdělit do čtyř skupin:

Podle temperamentu:

Sport

Oblíbená koňská disciplína – dostihy

Čím dál víc roste sportovní využití koní – existuje velké množství jezdeckých i vozatajských disciplín. Nejdůležitějšími soutěžemi v jezdeckém sportu jsou:

Koně se také používají ve sportu, jako je polo.

Existují i další sportovní odvětví a zvláštní soutěže provozované s koňmi:

Na konci sezóny se pořádá tzv. Hubertova jízda, kterou se slaví konec sezóny. Jezdec při ní musí chytit pírko, být nejrychlejší a v terénu skákat překážky.

Chody a ježdění

Cválající kůň s jezdcem na Muybridgeově prvním pokusu o zachycení pohybu

Anglický styl ježdění používá anglické sedlo, chody jsou krok, klus, cval. Westernový styl je využívaný hlavně v Americe, používá se westernové sedlo, chody jsou walk, jog a lope. Otěže se drží jednou rukou, třmeny jsou delší než u anglického ježdění. Základní chody koně jsou krok, klus, cval; vedlejší chod je trysk.

Jezdecká výstroj

Vybavení koní ve formě uzd a sedel se objevuje v archeologických nálezech již z doby železné. Umožňuje pokročilejší manipulaci se zvířetem a pohodlnější jízdu. Skládá se z několika částí, jejichž využití se odvíjí dle typu jezdecké disciplíny nebo pracovního nasazení zvířete. Běžnou součástí vybavení je:

Jezdec sám je pak vybaven vhodným oděvem. Jezdec má na hlavě ochrannou helmu, na horní části těla z obou stran (od ramen až po hýždě) ochrannou vestu, na nohách buď boty vysoké až ke kolenům nebo boty nízké nad kotníky (pérka). K ochraně nohou jsou ideální chapsy (návleky na nohy, které se používají k nízké botě na holeň jezdce)

Zdraví koně

Zdravý kůň má v klidu tělesnou teplotu 37,5–38,5 °C (hříbata asi o 1 °C vyšší), klidová frekvence dýchání je asi 8–16 dechů za minutu (hříbata 10–20), tepová klidová frekvence je 35–45 tepů za minutu (hříbata 100–120).

Nemoci a úrazy koní se dají rozdělit na:

Závažným onemocněním je tetanus a vzteklina, koně mohou trpět i alergiemi. Koně často napadají vnitřní i vnější paraziti – vši, svrab, klíšťata, škrkavky, tasemnice, roupi, velcí a malí strongylidi, střečci.

U koní se mohou objevovat i zlozvyky – jedná se o někdy až chorobné poruchy chování, které se opakují, i když k tomu kůň nemá důvod. Nejčastěji je to klkání, hodinaření, vzpurnost, útočnost, drbání ocasu, lechtivost, vyplazování jazyka, neochota, trhání dek a ohlávek, skřípání zubů atd.

Na zdraví koní má samozřejmě vliv naše péče, pohyb a povrch výběhu/jízdárny. Příliš tvrdý povrch neabsorbuje kinetickou energii a může působit degenerativní onemocnění kloubů a kostí. Měkký povrch koně unavuje a sypký zase může způsobit podklouznutí nebo podvrknutí.

Odkazy

Reference

  1. Galerie koně . www.cmsch.cz . Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-01-21. 
  2. a b KOVAŘÍK, Tadeáš. Kůň v české frazeologii, příslovích a pohádkách (Příspěvek ke studiu jazykového obrazu světa). Praha, 2013. Bakalářská práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Irena Vaňková. Dostupné online.
  3. Internetová jazyková příručka . Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i, 2008–2024 . Heslo klisna
  4. Eva Mrhačová. Názvy zvířat v české frazeologii a idiomatice.. Ostrava: Ostravská univerzita Ostrava, 1999. S. 67. 
  5. Encyclopedia of the horse. : Octopus Publishing Group, Ltd., 1998. 188 s. 
  6. University of Bristol. Is one toe really better than three? How horse' legs evolved for travel rather than speed. phys.org . 2019-04-17 . Dostupné online. (anglicky) 
  7. a b c d RÁKOSOVÁ, Veronika. Kvartérní vývoj koňovitých v ČR. Praha, 2011. Bakalářská práce. Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Martin Mazuch. Dostupné online.
  8. Wild Horses as Native North American Wildlife. awionline.org . . Dostupné online. (anglicky) 
  9. FREEDMAN, Jan. Globe trotter. twilightbeasts.org . 2019-01-18. Dostupné online. (anglicky) 
  10. LIBRADO, Pablo; KHAN, Naveed; FAGES, Antoine. The origins and spread of domestic horses from the Western Eurasian steppes. Nature. 2021-10, roč. 598, čís. 7882, s. 634–640. Dostupné online . ISSN 1476-4687. DOI 10.1038/s41586-021-04018-9. (anglicky) 
  11. a b BENSON, M. R. Evolution of the Horse. The Veterinary Student . 1940 . Dostupné online
  12. DOLEŽAL, Vladimír; DOLEŽALOVÁ, Alena. Člověk a kůň. České Budějovice: Dona, 1995. ISBN 80-85463-52-0. Kapitola Známe se dva miliony let, s. 11. 
  13. a b DAVIS, Nicola. How the horse became the only living animal with a single toe. the Guardian . 2017-08-23 . Dostupné online. (anglicky) 
  14. a b Warmuth, V. (2012). On the origin and spread of horse domestication (Doctoral dissertation, University of Cambridge).
  15. Ancient DNA Study Pokes Holes in Horse Domestication Theory. news.nationalgeographic.com. 2018-05-09. Dostupné online
  16. PANCIROLI, Elsa. The odd history of horses | Elsa Panciroli. the Guardian . 2018-03-07 . Dostupné online. (anglicky) 
  17. YIRKA, Bob. Genetic testing suggests horse domestication did not begin in Anatolia. phys.org . 2020-09-17 . Dostupné online. (anglicky) 
  18. https://phys.org/news/2023-03-world-horse-riders-black-sea.html - The world's first horse riders found near the Black Sea
  19. SOCHA, Vladimír. Lamželezové bez publika: Kdo jsou největší siláci mezi zvířaty?. 100+1 zahraniční zajímavost . 2022-05-04 . Dostupné online
  20. LEVINE, Marsha A. The Domestic Horse: The Origins, Development, and Management of its Behaviour . Cambridge, UK: Cambridge University Press, 2005. Kapitola Domestication and early history of the horse, s. 5–22. Dostupné online. ISBN 0521891132. (anglicky) 

Literatura

Související články

Externí odkazy

Portály: Koně