V dnešní době se Jaroslav Seifert stalo tématem velkého významu ve společnosti. Od svého vzniku Jaroslav Seifert podnítil zájem a debaty v různých oblastech, generoval protichůdné názory a hloubkové analýzy. Jeho dopad se neomezuje na jediný sektor, ale prostupuje různými aspekty každodenního života a ovlivňuje vše od politiky po populární kulturu. Proto je nezbytné ponořit se hlouběji do významu a důsledků Jaroslav Seifert, pochopit jeho skutečný rozsah a být schopni řešit jeho dlouhodobé důsledky. V tomto článku podrobně prozkoumáme různé dimenze Jaroslav Seifert a také jeho dopad na dnešní společnost.
Jaroslav Seifert | |
---|---|
![]() Jaroslav Seifert (1981) | |
Narození | 23. září 1901 Žižkov |
Úmrtí | 10. ledna 1986 (ve věku 84 let) Praha |
Místo pohřbení | hřbitov Kralupy nad Vltavou |
Povolání | překladatel, básník, novinář, esejista, spisovatel, publicista a redaktor |
Žánr | lyrická poezie |
Témata | česká poezie |
Ocenění | národní umělec (1966 a 1967) Nobelova cena za literaturu (1984) Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy Čestná medaile T. G. Masaryka |
Politická příslušnost | Sociální demokracie (1930–1948) Komunistická strana Československa (1921–1929) |
Manžel(ka) | Marie Seifertová (od 1928) |
Děti | Jaroslav Seifert Jana Seifertová |
Podpis | ![]() |
![]() | |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jaroslav Seifert (23. září 1901 Žižkov[1] – 10. ledna 1986 Praha) byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Patřil mezi členy hnutí Devětsil, stál na počátku českého uměleckého směru poetismu. Je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (10. prosince 1984), kterou získal za „poezii, která svěží smyslovostí a mimořádnou vynalézavostí podává osvobozující obraz lidské nezdolnosti a mnohotvárnosti“.[2][3] Navzdory komplikovaným vztahům s komunistickou mocí obdržel titul národního umělce. Patřil k prvním signatářům Charty 77.
Narodil se do chudých poměrů v dnešní Bořivojově ulici čp. 816/104 (tehdy Riegrově č. 19) na Žižkově, dnes Praha 3, a byl pokřtěn 5. října jako Jaroslav Václav. Na rodném domě je umístěna pamětní deska.[1][4] Jeho otec, původně úředník, pak nepříliš úspěšný obchodník s obrazy a rámy a později dělník byl „uvědomělým socialistou“, zatímco matka byla zbožná katolička. Seifert se o tom později vyjádřil: „Tyto protiklady mi také trochu zůstaly – v životě i v poezii.“[5] Během jeho dětství se rodina několikrát stěhovala po různých, vesměs nuzných podnájmech v rámci Žižkova.
Středoškolská studia si Seifert odbýval nejprve na c. k. vyšším gymnáziu na Žižkově v Kubelíkově ulici[6] (1912–1918), později jako privátní žák gymnázia v Hálkově ulici na Vinohradech (1918–1919). Přestože patřil k bystrým žákům, nedokončil studia kvůli množství neomluvených hodin, které trávil vesměs touláním po Praze, účastí na dělnických demonstracích a horlivou četbou.[5]
Od roku 1919 mu začínaly vycházet první básně v různých časopisech a novinách, například pod patronací Josefa Hory v Právu lidu.
Jeho první básnická sbírka, Město v slzách, byla vydána v roce 1921. V témže roce dvacetiletý Seifert vstoupil do právě založené Komunistické strany Československa (komunistickou stranickou legitimaci tehdy držela řada členů levicové umělecké skupiny Děvětsil) a stal se pravidelným přispěvatelem jejího nově založeného listu Rudé právo, jímž byl až do roku 1929.[7] Krátce také působil v Dělnické neděli, kulturní příloze brněnského komunistického deníku Rovnost. Kromě toho začal pracovat jako redaktor nebo spoluredaktor různých uměleckých a literárních časopisů (od roku 1922 Sršatec, v roce 1927 převzal po S. K. Neumannovi Reflektor a mnoho dalších), v letech 1923–1927 byl zaměstnán v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství.
V březnu 1929 byl po V. sjezdu KSČ (spolu se šesti dalšími předními komunistickými spisovateli) vyloučen z komunistické strany, protože podepsal Manifest sedmi (protestní dokument „Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům”) protestující proti bolševizaci v novém gottwaldovském vedení KSČ pod taktovkou stalinské Kominterny. Vypovězen byl též od 30. června 1929 z Komunistického nakladatelství a knihkupectví. Krátce působil jako soudní referent Lidových novin. Od roku 1930 začal pracovat jako kulturní redaktor v sociálnědemokratickém deníku Právo lidu a tentýž rok vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické.[8] Navzdory kritice komunistického vedení a událostí v Sovětském svazu přitom básník nadále zůstával názorově ukotven na levé straně názorového spektra. Na jaře 1938 se Seifert také připojil k provolání „Protestujeme!“, jež reagovalo na moskevské procesy.[9]
Za války působil v redakci periodika Národní práce (1939–1945) a po válce v redakci odborářských novin Práce (redigoval edici Klín).[10] Celkový výčet listů, v nichž Seifert redakčně působil, je velice obsáhlý, viz Slovník české literatury po roce 1945. V roce 1949 Seifert žurnalismu zanechal a začal se věnovat výhradně literatuře.
Ve 20. letech byl Seifert již považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. Podílel se na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s Karlem Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu (1922) a promýšlel formulace avantgardních manifestů, především pak manifestu poetismu. Podílel se na redakci avantgardních časopisů Disk (1923–1925) a Pásmo (1924–1925), krátce i brněnského orgánu Literární skupiny Host (1924).
Z klubu Devětsilu byl však v roce 1929 rovněž vyloučen a následujících avantgardních experimentů (surrealismus) se již neúčastnil. V poezii pak našel svůj vlastní osobitý hlas, který již rozvíjel poměrně nezávisle na okolním literárním dění.[10]
Dne 19. ledna 1928 se Jaroslav Seifert oženil na magistrátní úřadovně Praha-Žižkov (občanský sňatek). Jeho manželkou se stala Marie Ulrichová (* 1899[11]), úřednice zemské správy, dcera jičínského pekaře Antonína Ulricha a Karoliny, rozené Gaberové.[12] Manželé měli dvě děti, dceru Janu (vdaná Plichotová) a syna Jaroslava.
Během války Seifert pracoval jako redaktor v Národní práci, v této době vydal několik článků vyjadřujících loajalitu k nacistickému režimu, v nichž například odsoudil atentát na Reinharda Heydricha. V roce 1945 však byl obvinění z kolaborace zproštěn.[13] V poválečném Československu se Jaroslav Seifert (stejně jako řada dalších spisovatelů) zapojil do kampaně před volbami v roce 1946. V Právu lidu vystoupil den před hlasováním s textem „Proč jsem sociální demokrat“ a podpořil Československou sociální demokracii. V protiakci na Kulturní obec vznikl nekomunistický, ale levicový Kulturní svaz, který měl blízko k národním socialistům a jehož provolání otisklo Svobodné slovo. Vedle třiašedesáti umělců je podepsal také Jaroslav Seifert.[14] Seifert ale únorovou změnu neodmítl a v anketě Lidových novin „Sto hlasů o národní jednotě“ komentoval komunistické převzetí moci následovně:
Vždycky jsem byl pro jednotu dělnictva, jak bych nevítal, jestliže tak dobrovolně a tak spontánně se vysloví pro jednotu celý národ!Jaroslav Seifert. (Sto hlasů o národní jednotě. Lidové noviny, 1948, č. 120, 23. května, s. 7.)[14]
Svou poúnorovou tvorbou se vracel ke smrti Edvarda Beneše a Všesokolskému sletu (protirežimně vnímaným událostem podléhajícím cenzuře). Na jaře 1949 odmítl členství ve Svazu československých spisovatelů vzniklému ze Syndikátu českých spisovatelů (jehož byl členem). Na konci roku 1949 odešel do invalidního důchodu, nakladatelství Práce s ním rozvázalo k 1. lednu 1950 redaktorskou i lektorskou smlouvu a Seifert nadále žil jako spisovatel z povolání. Po roce 1949 se začal věnovat výhradně psaní. Nepříznivé přijetí ve stranickém tisku z jara 1950 pro Seiferta nakonec (i přes jeho omluvu za opilecký výrok ve vinárně) znamenalo více než dvouletý publikační zákaz, kdy státní nakladatelství jeho verše nepřijímala a jeho nové básnické texty vycházely pouze v omezeném nákladu, častokrát jako bibliofilie. Až do roku 1955 spolupracoval s představiteli kulturní obce z Frenštátu pod Radhoštěm. V roce 1950 ho postihla těžká choroba pohybového ústrojí, která mu začala soustavnou tvůrčí práci znemožňovat.[15]
Po dílčí liberalizací kulturního života po popravě Rudolfa Slánského a smrti Klementa Gottwalda a zejména pak v čase XX. sjezdu KSSS v roce 1956 nastal Seifertův návrat na oficiální scénu. Předznamenán byl již vydáváním básníkova sebraného (vybraného) díla Šel malíř chudě do světa, které nakladatelství Československý spisovatel vydalo v roce 1953 a pro školní rok 1954–1955 tuto sbírku ÚV ČSM zařadil na seznam knih čtenářské soutěže o Fučíkův odznak. V roce 1954 pak nakladatelství vydalo sbírku Maminka, za kterou obdržel i Státní cenu Klementa Gottwalda.[16] Jeho dříve odmítaná tvorba z let padesátých (např. Píseň o Viktorce z roku 1950) se dočkala reedic. V roce 1966 byl jmenován národním umělcem, v roce 1969 byl zvolen předsedou nově ustaveného Svazu českých spisovatelů, který však fungoval pouhý jeden rok.
Veřejnou autoritu si získal vystoupením na druhém Sjezdu československých spisovatelů v roce 1956[10], v němž kritizoval dosavadní kulturní politiku režimu vůči nepohodlným autorům (k nimž ostatně sám patřil).[17]
Dne 9. září 1968 vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a své vystoupení v Československé televizi uzavřel slovy: „Jako jsme si dali na podstavec první tank, který přijel v květnu 1945 do Prahy, tak si vystavíme poslední, který opustí naši vlast.“[18]
Dne 17. ledna 1969, den po protestním sebeupálení Jana Palacha, veřejně vyzval lidi, aby Palachův čin nenásledovali.[19]
V roce 1969 byl oceněn při příležitosti setkání ke 40 letům od smrti Otokara Březiny, kdy obdržel pamětní medaili ke 100. výročí narození Otokara Březiny.[20]
Pro své občanské postoje i veřejnou autoritu patřil Seifert mezi autory, kteří po nástupu tzv. normalizace upadli v nemilost nového režimu a byli nuceni stáhnout se do ústraní. Z jeho děl mohly vycházet pouze ojedinělé reedice, novou tvorbu směl zveřejňovat s výhradami až na konci 70. let, kdy režim vzhledem k jeho popularitě hledal způsoby, jak s oblíbeným básníkem naložit. Dohody, že výměnou za vydávání knih nebude veřejně vystupovat a podepisovat žádné petice, Seifert opakovaně nedodržoval, naopak v prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77.[21] V tomto období jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu. Jiří Gruntorád byl za samizdatové šíření Seifertových básní odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody za podvracení republiky, jehož se dopustil šířením hudebních nahrávek a literárních textů, mj. sbírek Jaroslava Seiferta a Bohuslava Reynka. Po propuštění žil další tři roky v režimu tzv. ochranného dohledu, takže mj. nesměl v noci opustit Prahu 2.[22][23] V samizdatu vyšly například sbírky Býti básníkem, Morový sloup či Všecky krásy světa a lidé je opisovali a dál šířili.
V 70. letech se Seifert spřátelil se slovenským hercem Ladislavem Chudíkem. Jejich vzájemná korespondence (vydaná v knize Tichý dvojhlas) začala dopisem, ve kterém Ladislav Chudík obdivoval Seifertovu poezii, díky které se naučil výborně česky. Do své smrti předčítal Ladislav Chudík každoročně o Vánocích Seifertovy básně.
Celoživotním Seifertovým přítelem byl PhDr. Bohumil Novák, redaktor a literární kritik zaměstnaný v tehdejším Pedagogickém museu ve Valdštejnském paláci. Mimo jiné v roce 1951 uspořádal a věnoval Jaroslavu Seifertovi k padesátinám sborník Pozdrav básníkovi. V rukopisné, do jednoduchých desek svázané, avšak s bibliofilskou péčí zpracované publikaci s výtvarnou a textovou částí se blahopřání a osobní listy jubilantovi střídaly se statěmi a úvahami.[24][25]
V roce 1984 obdržel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, kterou však za něj přebírala jeho dcera, a to kvůli básníkově špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla jenom suchá zmínka. Jiřina Šiklová, která do zahraničí zaslala podklady k jednání o Nobelově ceně a rovněž rukopis jeho pamětí Všecky krásy světa, za to byla dokonce soudně stíhána. Fakt udělení nejvýznamnějšího literárního ocenění však režim musel uznat a místo umlčování podnikal posléze pokusy přivlastnit si básníka pro sebe a své propagandistické účely.[26]
Udělení Nobelovy ceny Seifertovi však vyvolalo kritiku i v odborných kruzích, byť ojedinělou. Britský bohemista a slavista Robert Pynsent se svým učitelem Karlem Brušákem a kolegou Davidem Shortem napsali stížnost do britských Times (otištěnou 20. října 1984), že se z Nobelovy ceny stává „cena za průměrnost“ a český autor si ji nezaslouží, protože v jeho díle poslední dobou převažují plačtivé, sebelítostivé verše. „Raného, mladicky komunistického Seiferta ale dál obdivujeme,“ dodali petenti.[27]
Počátkem ledna 1986 Jaroslav Seifert zemřel v nemocnici na pražském Strahově. Pohřeb se státními poctami v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu. Církevní rozloučení konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod dohledem státní bezpečnosti. Místem posledního spočinutí Jaroslava Seiferta jsou Kralupy nad Vltavou,[28] odkud pocházeli jeho prarodiče z matčiny strany.
V září 2010 byla na domě v ulici U Ladronky v Praze 6 na Břevnově, kde Jaroslav Seifert od června 1938[29] žil, odhalena pamětní deska.[30]
„Na ty barikády,
až bude revoluce,
s mou milou půjdeme spolu“
Události roku 1938 – mobilizace a následně pak Mnichovská dohoda – na Seiferta, stejně jako na většinu českých autorů té doby, velmi silně zapůsobily. Již v roce 1937 publikuje cyklus Osm dní o smrti a pohřbu T. G. Masaryka; po Mnichovu a okupaci se mu poezie stává nástrojem upevňování vlasteneckého vědomí.
Po roce 1945 Seifert v podstatě pokračuje v své předchozí tvorbě vyznačující se pravidelným veršem, lyrickou zpěvností a tematikou domova, dětství a lásky. V období 50. let se však coby někdejší představitel předválečné avantgardy ocitá v nemilosti vládnoucího režimu. Před tvrdým režimním postihem zachránil Seiferta pravděpodobně pouze zásah dávného přítele Vítězslava Nezvala.[33]
Po odmlce způsobené těžkou chorobou se Seifert vrací k tvorbě s výrazně změněnou poetikou. Místo rytmické pravidelnosti a rýmů nastoupil volný verš, ubylo poetismů a metafor, výraz je oproštěnější a věcnější, typické seifertovské motivy (dětství, domov, mládí, láska, ženy, Praha) poněkud zdrsněly, jsou nyní viděny skrz „černé zrcadlo smrti“. Objevují se existenciální motivy umírání a utrpení. „Ale pryč s onou básnickou veteší metafor a rýmů“, píše Seifert v často citovaném verši, „život je někdy až mrazivě holý“.[34]
V období tzv. normalizace se Seifert znovu ocitá mimo oficiální literaturu a své verše je nucen publikovat v samizdatu; v oficiálních nakladatelstvích vycházejí až se zpožděním, v omezeném nákladu, po cenzurních zásazích a bez pozornosti kritiky. Vzít básníka na milost musel režim až po udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 1984. Pokračuje jeho tvorba ve volném verši, s výrazem oproštěným téměř až k hranici rytmické prózy. Tematicky zde Seifert především bilancuje svůj život, mnoho veršů věnuje zemřelým přátelům a dávným láskám, mezi něž patří i Praha.
Jako překladatel Seifert převedl do češtiny mj. básně Paula Verlaina, Alexandra Bloka nebo Guillauma Apollinaira a rovněž biblickou Píseň písní.
Kromě linie „velkých“ básnických sbírek publikoval Seifert řadu soukromých tisků a bibliofilií. Zde je uvedeno jen několik, více viz online ve Slovníku české literatury po roce 1945[10] nebo v Databázi Národní knihovny ČR.
Na tvorbě bibliofilií spolupracoval Jaroslav Seifert často s Otou Janečkem, například pro Spolek českých bibliofilů vedený prof. Františkem Dvořákem.[25]
Pokusy o vydání Seifertových sebraných spisů byly podnikány od 50. let. Spisy řízené Seifertovým přítelem a rovněž básníkem A. M. Píšou vycházely v letech 1953–1970, vydáno bylo prvních sedm svazků. První kompletní a kritické vydání Seifertova díla je postupně přinášeno až od roku 2001 v edici Dílo Jaroslava Seiferta v nakladatelství Akropolis. Do 16 svazků rozdělené dílo řídí literární historik Jiří Brabec, jeho dokončení bylo plánováno na rok 2016.[36]
Kromě toho vycházely Seifertovy básně v mnoha výborech aj., například:
Mnoho umělců Seifertovy básně rovněž zhudebnilo, mj. Jaroslav Ježek,[41] Karel Plíhal nebo Vladimír Veit.
Písničkář Miroslav Paleček zhudebnil a nazpíval v roce 2020 CD Písně domova – Pocta Jaroslavu Seifertovi. Album obsahuje 17 zhudebněných básní („Hora Říp“, „Mateřídouška“, „Petrolejová lampa“, „U pražské Lorety“, „Ukolébavka“, „Až jednou“, „Píseň o lásce“ …)[42]