Jaromír Pečírka (historik umění)

V dnešní době je Jaromír Pečírka (historik umění) tématem, které v dnešní společnosti nabylo velkého významu. Již mnoho let přitahuje Jaromír Pečírka (historik umění) pozornost lidí všech věkových kategorií a zájmů. Postupem času se Jaromír Pečírka (historik umění) stal opakujícím se tématem v každodenních konverzacích, stejně jako v médiích a sociálních sítích. Ať už kvůli svému dopadu na životy lidí, historickému významu nebo důležitosti na globální úrovni, Jaromír Pečírka (historik umění) se dokázal postavit jako téma obecného zájmu. V tomto článku do hloubky prozkoumáme různé hrany a aspekty související s Jaromír Pečírka (historik umění) s cílem nabídnout široký a úplný pohled na toto téma, které je dnes tak aktuální.

prof. PhDr. Jaromír Pečírka
Narození29. července 1891
Praha
Úmrtí22. srpna 1966 (ve věku 75 let)
Praha
VzděláníFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Povoláníhistorik a teoretik umění, vysokoškolský profesor
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jaromír Pečírka (29. července 1891 Praha – 22. srpna 1966 Praha) byl český historik umění a výtvarný kritik, profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.

Život

Pocházel z lékařské rodiny. Jeho děd, lékař a gymnasiální profesor Josef Pečírka byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Jaromír Pečírka byl synem lékaře a docenta Univerzity Karlovy MUDr. Ferdinanda Pečírky (1859-1922) a Emilie rozené Dufkové, dcery ředitele továrny Kolben – Daněk. Jeho otec se kromě lékařské praxe aktivně věnoval kultuře a byl mj. zakládajícím členem Českého spolku pro komorní hudbu v Praze a dlouholetým členem družstva Národního a Vinohradského divadla. Jeho strýc Jaromír Pečírka st. (1864-1933) byl lékař se širokými vědeckými zájmy, alpinista, armádní generál a sběratel umění. Jaromír Pečírka roku 1910 maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze. Po otci zdědil lásku k hudbě a sám byl výborným klavíristou. V mládí byl literárně činný a psal povídky a básně (1909-1914).

V letech 1910-1913 a 1914-1916 studoval na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze dějiny umění (prof. Karel Chytil) a klasickou archeologii (prof. Hynek Vysoký). V letech 1913-1914 a 1917-1918 studoval u Maxe Dvořáka na vídeňské univerzitě a byl jedním z jeho posledních žáků. Rigorózní práci Studie k dějinám románské skulptury v Čechách a na Moravě obhájil roku 1916 na Filozofické fakultě v Praze.

Za války pracoval jako asistent v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze (1914-1916) a v Centrální komisi pro ochranu památek ve Vídni (1916-1918), poté do roku 1920 jako koncipista Ministerstva školství a národní osvěty. Od roku 1919 do roku 1938 byl výtvarným kritikem Prager Presse. Od roku 1920 byl profesorem dějin umění na Uměleckoprůmyslové škole v Praze[1] (1937-1939 rektor, 1939-1940 zástupce rektora), roku 1937 se habilitoval pro obor všeobecných dějin umění na Univerzitě Karlově. Po válce byl profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (1945-1948 rektor, 1948-1949 prorektor). V letech 1948-1949 byl zároveň zástupcem Antonína Matějčka v Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a do roku 1951 zde přednášel. V letech 1963-1964 působil na FF UK jako externí pedagog.

Byl kurátorem SVU Mánes, členem Archeologické komise při České akademii věd a umění, Kruhu pro pěstování dějin umění, v letech 1934-1942 členem kuratoria Moderní galerie, členem Společnosti Bedřicha Smetany. Od roku 1935 spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby. Psal odborné statě do časopisů Umění, Výtvarná práce a Volné směry a články do časopisů a novin Kultura, Květy, Lidová demokracie, Prager Presse, Prager Rundschau, Svět v obrazech a Tvar.[2] Zemřel 22. srpna 1966 v Praze, ve věku 75 let.

Dílo

Jaromír Pečírka se jako historik umění a výtvarný kritik zaměřoval na české středověké umění a italskou renesanci a evropské malířství a sochařství 19. a 20. století. Zpracoval kapitoly o románském umění pro Dějepis výtvarného umění v Čechách (1931) a publikoval studii o sochařství doby Lucemburků[3] a madonách krásného slohu.[4] Přeložil přednášky Maxe Dvořáka a připravil je k vydání pod názvem Umění jako projev ducha (Praha 1936). Publikoval také Dvořákovu korespondenci s Jaroslavem Gollem, Josefem Pekařem a Josefem Šustou a osobnosti Maxe Dvořáka věnoval několik studií. Roku 1937 byl kurátorem výstavy československého umění v Paříži.[5]

Jako první autor v Československu sestavil monografii Edvarda Muncha (1939). Za druhé světové války vydal několik monografických publikací mapujících dílo Michelangela a monografie Raffaelo Santi (1941) a Correggio (1942). V edici Prameny; Sbírka dobrého umění, které vydával SVU Mánes a nakladatelství Melantrich, od něj vyšly monografie Josefa Čapka, Josefa Mánesa (1940), Josefa Navrátila (1940), Jana Preislera, Josefa Mařatky, Františka Muziky, Otto Gutfreunda, Karla Dvořáka.

V 50. letech byl významným popularizátorem umění, když formou přednášek zprostředkovával těžce dostupné moderní umění veřejnosti v Praze a dalších českých městech. Zpracoval monografie Josefa Čapka, Josefa Wagnera a Aloise Wachsmana a katalogy k výstavám Zdeňka Sklenáře, Václava Špály, Aléna Diviše, Jana Kotíka, Oty Janečka, Josefa Istlera, Františka Janouška, Zdeňka Sklenáře a výstavám žen-umělkyň (Julie Mezerová, Karla Vobišová, Jindřiška Radová, Helena Johnová, Ida a Vladislav Vaculkovi).

Posmrtně vyšla publikace Život a dílo mistra Leonarda (Columbus, Praha, 2005).

Bibliografie (výběr)

  • Od Rodina k Picassovi: Francouzské moderní sochařství, Orbis, Praha 1935
  • Vincent van Gogh a Paul Gauguin, Melantrich, nakladatelství, Praha 1935
  • Alfred Justitz, Praha 1935
  • Honoré Daumier, Praha 1936
  • editor: Max Dvořák, Umění jako projev ducha, Jan Laichter, Praha 1936
  • Tintoretto, Melantrich, nakladatelství, Praha 1937
  • Munch, Melantrich, nakladatelství, Praha 1939
  • Michelangelo Buonarroti (Život a dílo), Pražské nakladatelství Václava Poláčka, Praha 1942, 1943
  • Antonín Procházka. Olomouc: Skupina olomouckých výtvarníků, 1945. 67 s. 
  • Leonardo da Vinci, SNKLHU Praha 1953, Odeon Praha 1975, 1977
  • Národní umělec Josef Lada, SNKLHU Praha 1955
  • Karel Dvořák, SNKLHU Praha 1955
  • Edgar Degas. Kresby, SNKL, Praha 1958
  • Josef Wagner, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1959
  • Pravoslav a Jindřiška Radovi, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1959
  • Die Frau in der Kunst, Artia, Praha 1960
  • Josef Čapek, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1961
  • Alois Wachsman, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1963
  • Jaromír Pečírka, Alfred Lukasey, Život a dílo mistra Leonarda, Columbus, Praha 2005

Reference

  1. ↑ Jaroslav Benda, Otakar Novotný, Jaromír Pečírka, Padesát let Státní uměleckoprůmyslové školy v Praze 1885-1935, Jan Štenc, Praha 1935
  2. ↑ Slavíček L, 2016, s. 1094-1095
  3. ↑ Jaromír Pečírka, K dějinám sochařství v lucemburských Čechách, Český časopis historický 39, 1933, s. 12-35
  4. ↑ Jaromír Pečírka: O krásných Madonách, Volné směry 37, č. 1, č. 2 (1941/1942), s. 14-30, s. 38-43
  5. ↑ L'art moderne tchécoslovaque, Galerie Jean Charpentier (Exposition Internationale de Paris 1937)

Literatura

  • Lubomír Slavíček (ed.): Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 2, s. 1094-1096, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Kateřina Kolaříková, Jaromír Pečírka jako kritik Prager Presse, dipl. práce, FF MUNI Brno, 2002
  • Jiří Kropáček: Jaromír Pečírka, Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Academia, Praha 1995, s. 607
  • Jaroslav Petrů, Osobnost a dílo Jaromíra Pečírky, Památky a příroda: časopis státní památkové péče a ochrany přírody. 16, č. 7, (1991,) s. 409-410
  • Jaroslav Pešina, Za Jaromírem Pečírkou (1891 - 1966), Umění 15, 1967, s. 83-84
  • Emanuel Poche, Jaromír Pečírka sedmdesátníkem, Umění 9, 1961, s. 311-312

Externí odkazy