Jan z Montfortu (1294–1345)

V tomto článku se budeme věnovat tématu Jan z Montfortu (1294–1345), tématu, které je v posledních letech předmětem velkého zájmu a debat. Jan z Montfortu (1294–1345) vyvolal smíšené názory a byl předmětem studie mnoha odborníků v této oblasti. V tomto článku budeme do hloubky analyzovat různé aspekty související s Jan z Montfortu (1294–1345), od jeho původu a vývoje až po jeho dopad na současnou společnost. Kromě toho prozkoumáme různé perspektivy a přístupy, které existují kolem Jan z Montfortu (1294–1345), s cílem poskytnout komplexní a obohacující vizi na toto téma. Bezpochyby je Jan z Montfortu (1294–1345) aktuální téma, které si zaslouží podrobné prozkoumání, a jsme si jisti, že tento článek poskytne nový a zasvěcený pohled na totéž.

Jan z Montfortu
hrabě z Montfort-l'Amaury a Richmondu, vévoda bretaňský
Portrét
Jan z Montfortu s chotí přijímá hold obyvatel Nantes
Narození1295
Hennebont
Úmrtí26. září 1345
Hennebont
PohřbenKlášter sv. Kříže v Quimperlé
ManželkaJohana Flanderská
PotomciJan IV. Bretaňský
Johana
DynastieDynastie Dreux
OtecArtur II. Bretaňský
MatkaJolanda z Dreux
PříbuzníAlice of Brittany, Beatrice of Brittany, Vít z Penthièvre a Jan III. Bretaňský (sourozenci)
Jan V. Bretaňský, Arthur III. Bretaňský, Richard Bretaňský, Marie Bretaňská, Markéta Bretaňská, Blanka Bretaňská, Jana Bretaňská[1], Isabelle Bretaňská a Gilles Bretaňský (vnoučata)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan z Montfortu (francouzsky Jean de Montfort , bretonsky Yann Moñforzh; 1295, Hennebont – 26. září 1345, Hennebont) byl hrabě z Montfort-l'Amaury a Richmondu, vévoda bretaňský a účastník války o bretaňské nástupnictví.

Život

Byl prvorozeným synem bretaňského vévody Artura II. a jeho druhé choti Jolandy, dcery hraběte Roberta z Dreux a vdovy po skotském králi Alexandrovi. Artur Bretaňský zesnul roku 1312 a novým vévodou se stal Jan, jeho prvorozený syn z předchozího manželství a Montfortův nevlastní starší bratr.

Jan z Montfortu po matčině smrti roku 1322 zdědil hrabství Montfort a roku 1329 se oženil s Johanou, dcerou Ludvíka z Nevers. Bretaňský vévoda se i přes četná manželství nestal otcem a pokusil se Jana z Montfortu z dědictví vyloučit ve prospěch kulhavé neteře Johany, dcery Víta z Penthièvre a jejího zbožného manžela Karla z Blois. Roku 1341 těžce onemocněl a zemřel. Vzápětí se rozhořela válka o osiřelé vévodství.

„ Ježto po sobě nezanechal přímého potomka, zmocnil se vévodství jeho bratr hrabě Montfort, a to na úkor vévodovy neteře, která se provdala za pana Karla z Blois. Té totiž vévoda při sňatku slíbil, že jí vévodství po jeho smrti připadne. Nicméně hrabě Montfort byl připraven hájit svůj nárok vojenskou silou... “
— Jean Froissart[2]

Montfortovi se podařilo získat podporu anglického krále Eduarda III. za slib, že od něj přijme Bretaň jako anglické léno. Podpora Anglie mu však nebyla nic platná, Karlovi z Blois se podařilo jej při obléhání Nantes zajmout a nechat uvěznit v Louvru. V boji pokračovala jeho žena Johana, která přislíbila anglickému králi, že bude moci jednu ze svých dcer provdat za jejího syna, pokud poskytne vojenskou pomoc.

„ Hrabě Montfort byl sice v zajetí, leč jeho choť, paní hraběnka, byla na svobodě, a protože to byla žena velmi srdnatá, umínila se postavit se francouzskému vpádu do Bretaně na odpor... “
— Jean Froissart[3]

Zatím co Jan z Montfortu trávil čas v pařížském vězení, proslavila se jeho žena statečnou obranou obléhaného Hennebontu. Odhodlaná ubránit Bretaň pro svou rodinu, oblékla na sebe i zbroj. Roku 1343 došlo k příměří mezi Francií a Anglií. Montfortovi se podařilo na jaře 1345 uprchnout v převleku za obchodníka.[4] Ochořel při obléhání Quimperu a zemřel již v září 1345 v Hennebontu. Jeho ostatky byly pohřbeny v klášteře sv. Kříže v Quimperé.

Reference

  1. ↑ Charles Cawley: Medieval Lands. Dostupné online. .
  2. ↑ FROISSART, Jean. Kronika stoleté války. Praha: Mladá fronta, 1977. 229 s. S. 6. 
  3. ↑ Kronika stoleté války, str. 29
  4. ↑ www.buan1.chez.com

Externí odkazy