Jóga (umělecký směr)

V tomto článku prozkoumáme fascinující svět Jóga (umělecký směr). Ať už se chcete dozvědět více o jeho životě a díle, objevit jeho dopady na současnou společnost nebo jednoduše pochopit jeho význam v historii, tento článek je pro vás. Během několika následujících řádků důkladně prozkoumáme vše, co potřebujete vědět o Jóga (umělecký směr), nabídneme zajímavá data, hloubkovou analýzu a inovativní perspektivy. Připravte se vyrazit na cestu poznání a objevů, když odhalíme záhady a zázraky spojené s Jóga (umělecký směr). Nenechte si to ujít!

Jóga (japonsky 洋画, zkráceno ze 西洋画, seijóga, doslova západní umění) byl umělecký směr v Japonském císařství konce 19. století a první poloviny 20. století s počátky v období Meidži. Během omezeného styku Japonska se západním uměním vznikala po krátkou dobu díla inspirovaná jezuitskými misionáři v 16. století a v 18. století obyvateli nizozemské enklávy Dedžima.[1] S otevřením země světu se začali akademičtí malíři zajímat o evropské olejomalby, které shledali technologicky vyspělejšími než místní obrazy tvořené minerálními, vodorozpustnými barvami a inkoustem na hedvábí a lépe uzpůsobenými k přesnému zachycení reality.[2] Kromě materiálů přebírali také perspektivu a náměty – například autoportrét nebyl do té doby v Japonsku běžný.[3] Směr byl podporován státními institucemi, sloužil propagandě a byl exportován do japonských kolonií. Evropskou destinací pro malíře tohoto směru byla hlavně Paříž.[1]

Moderní směry jóga a více tradicionalistický nihonga („japonské umění“) dominovaly japonskému uměleckému světu druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. Tato distinkce byla formalizována v roce 1907 na národní umělecké výstavě, která měla pro „západní“ a „japonské“ umění vlastní kategorie.[4] Ve 30. a 40. letech byla olejomalba používána pro heroické výjevy japonských vojáků, nihonga k malbě přírody a idylických scén.[2] Po druhé světové válce styl jóga převládl a přestalo se mluvit o dvou směrech současného japonského umění.[5]

Mezi nejvýznamnější malíře směru patřili Seiki Kuroda (1866–1924), Takedži Fudžišima (1867–1943), Narašige Koide (1887–1931), Rjúzaburó Umehara (1888–1986) či Rjúsei Kišida (1891–1929). V dominantně mužském směru se z žen nejvíce prosadila Haruko Hasegawa (1895–1967).[6] Olejomalbu v mládí studoval také Akira Kurosawa.[1]

Galerie

  • Maiko, olej na plátně, Seiki Kuroda, 1893
    Maiko, olej na plátně, Seiki Kuroda, 1893
  • U jezera, olej na plátně, Seiki Kuroda, 1897
    U jezera, olej na plátně, Seiki Kuroda, 1897
  • Autoportrét, Rjúsei Kišida, 1914
    Autoportrét, Rjúsei Kišida, 1914
  • Orchidej, olej na plátně, Takedži Fudžišima, 1926
    Orchidej, olej na plátně, Takedži Fudžišima, 1926
  • Postava (autoportrét), olej na plátně, Šunsuke Macumoto, 1942
    Postava (autoportrét), olej na plátně, Šunsuke Macumoto, 1942

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c WINTHER-TAMAKI, Bert. Maximum Embodiment: Yōga, the Western Painting of Japan, 1912–1955. Honolulu: University of Hawai‘i Press, 2012. 216 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8248-3537-8. S. 1–5. (anglicky) 
  2. ↑ a b WINTHER-TAMAKI, Bert. 洋画 Yōga/The Western Painting, National Painting, and Global Painting of Japan. S. 127–136. Review of Japanese Culture and Society . University of Hawai'i Press, 2013. Čís. 25, s. 127–136. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Winther-Tamaki (2012), s. 25
  4. ↑ Winther-Tamaki (2012), s. 7
  5. ↑ LARKING, Matthew. Death and the Prospects of Unification: Nihonga’s Postwar Rapprochements with Yōga. S. 161–190, na s. 168. Japan Review . International Research Centre for Japanese Studies, National Institute for the Humanities, 2019. Čís. 34, s. 161–190, na s. 168. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Winther-Tamaki (2012), s. 67

Související články

Externí odkazy

  • Obrázky, zvuky či videa k tématu jóga na Wikimedia Commons