Gastrin

Tento článek se bude věnovat tématu Gastrin, vysoce aktuálnímu problému, který v posledních letech upoutal pozornost odborníků i laické veřejnosti. Gastrin je předmětem četných studií a výzkumů kvůli svému vlivu na různé aspekty každodenního života, od zdraví po ekonomiku. V celém textu budou analyzovány různé aspekty Gastrin, od jeho historie a vývoje až po jeho implikace v dnešní společnosti. Kromě toho budou prozkoumána možná řešení a návrhy na řešení výzev, které představuje Gastrin v současném světě. Prostřednictvím multidimenzionálního přístupu má čtenáři nabídnout kompletní a aktualizovanou vizi Gastrin, a přispět tak k diskusi a pochopení tohoto fenoménu.

Jeden z gastrinů: chemická struktura „velkého gastrinu“

Gastriny jsou skupina peptidických hormonů vznikajících v G-buňkách ve sliznici žaludku a dvanáctníku. Stimulují zejména tvorbu některých složek žaludečních šťáv.[1] Gastriny jako skupina hormonů jsou poměrně evolučně prastaré a vyskytují se u většiny obratlovců včetně paryb; to koreluje s poznatkem, že tito obratlovci jsou již schopni vytvářet kyselou žaludeční šťávu (s obsahem HCl).[2]

Nejčastěji se učebnice zmiňují o žaludečních gastrinech.[3][4] Žaludeční gastriny jsou vylučovány v pylorických žlázách ve vrátníkové části žaludku. Vznikají zde ve dvou formách: „velký“ a „malý“ gastrin. Velký gastrin obsahuje 34 aminokyselin („G-34“), malý pouze 17 („G-17“), přičemž platí, že malý gastrin je produkován ve vyšším množství.[4] Žaludeční gastriny podporují sekreci kyseliny chlorovodíkové a pepsinogenu, dále ovšem také zvyšují sekreci pankreatické šťávy a podporují střevní a žaludeční pohyblivost.[1] Je několik způsobů, jimiž je možné aktivitu G-buněk stimulovat – roztažením žaludku, přítomností bílkovin v potravě, ale pozitivní vliv na produkci gastrinu má i stimulace bloudivého nervu a požití alkoholu.[1]

Reference

  1. ↑ a b c POKORNÝ, Jaroslav. Přehled fyziologie člověka I. díl. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2001. 
  2. ↑ VIGNA, Steven R. Evolution of the Cholecystokinin and Gastrin Peptides and Receptors. American Zoologist. 2000-04-01, roč. 40, čís. 2, s. 287–295. Dostupné online. doi:10.1093/icb/40.2.287. 
  3. ↑ JUNQUEIRA, Luiz Carlos; CARNEIRO, Jose. Basic Histology text and atlas. 11. vyd. : McGraw Hill, 2005. Dostupné online. 
  4. ↑ a b GUYTON, Arthur C; HALL, John E. Textbook of Medical Physiology. 11. vyd. : Elsevier, 2006. (11). ISBN 978-0-7216-0240-0. 
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.