V tomto článku důkladně prozkoumáme František Lýdie Gahura a jeho dopad na moderní společnost. František Lýdie Gahura byl v posledních letech předmětem debat a diskuzí a vyvolal velký zájem v různých oblastech. Od svého vzniku upoutal František Lýdie Gahura pozornost odborníků, výzkumníků i nadšenců a spustil řadu významných změn v různých sektorech. V tomto smyslu je klíčové pochopit, do jaké míry František Lýdie Gahura proměnil naši realitu a jak bude i nadále ovlivňovat naše životy v budoucnu. Prostřednictvím podrobné a vyčerpávající analýzy prozkoumáme různé aspekty, které definují František Lýdie Gahura a jeho roli v dnešní společnosti.
František Lýdie Gahura | |
---|---|
Narození | 10. října 1891 Zlín ![]() |
Úmrtí | 15. září 1958 (ve věku 66 let) Brno ![]() |
Místo pohřbení | Zlín |
Alma mater | VŠUP v Praze AVU v Praze |
Povolání | architekt, sochař, učitel a urbanista |
Významná díla | Památník Tomáše Bati Zlínská radnice Velké kino |
Ocenění | Řád práce (1957) |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
František Lýdie Gahura (10. října 1891 Zlín[1] – 15. září 1958 Brno) byl český architekt a sochař. Patří mezi nejvýznamnější české architekty a sochaře tvořící v duchu funkcionalismu.
Hned po ukončení studií byl zaměstnán ve stavebním oddělení firmy Baťa ve Zlíně, kde pracoval do roku 1946. Proslavil se jako sochař. K jeho raným dílům patří socha J. A. Komenského a v roce 1920 sochy Františka Bartoše a Boženy Němcové. Až s určitým zpožděním se začal uplatňovat jako architekt a urbanista. Na jeho schopnosti upozornil Tomáše Baťu právě jeho profesor Jan Kotěra, když projektoval zahradní obytnou čtvrť pro zaměstnance továrny.
V jeho tvorbě se spojoval cit umělce s racionalizmem architekta-inženýra, připraveného plnit výtvarné myšlenky v architektonické praxi, ale i teoreticky domýšlet a řešit aktuální estetické problémy. Když v roce 1923 profesor Kotěra zemřel, zadal Baťa Gahurovi projekt dokončit. Tak vznikl první dílčí stavební plán zlínské čtvrti Letná a Tomáš Baťa v něm našel ideálního partnera pro své záměry. Gahura postupně nakreslil zastavovací plány dalších zlínských zahradních čtvrtí. Vrcholem jeho urbanistické tvorby byl Regulační plán Velkého Zlína z roku 1934, který si udržel kontinuitu až do dnešní doby. Zaobíral se celým zlínským regionem a byl autorem celé řady účelových staveb.
V technickém rozvoji stavebnictví hledal nový estetický výraz architektury. Zavedl zlínský monolitický železobetonový skelet 6,15 × 6,15 metrů se sloupy kruhového průřezu a s výplní z režných cihel, který se stal typizovanou konstrukční formou Zlína.
Ve třicátých letech byl jmenován městským architektem města Zlína, kde uskutečnil řadu urbanistických projektů jako například projekt městského centra (1937–1941). Jeho teoretická práce byla završena knihou Estetika architektury (1943).
Příkladem Gahurova architektonického citu je budova Památníku Tomáše Bati (1933).
Brzy po skončení 2. světové války v roce 1945 začal ve Zlíně ideologický protibaťovský nástup a architekt musel, stejně jako řada dalších blízkých Baťových spolupracovníků, opustit Zlín. V roce 1946 (po nuceném odchodu ze Zlína) odešel do Brna, kde pracoval jako zemský projektant a na sklonku života pracoval ve Výzkumném ústavu architektury jako vědecký pracovník. V průběhu života získal velké množství domácích i mezinárodních ocenění. Gahura spolu s Vladimírem Karfíkem byli zakladateli zlínské urbanistické a architektonické tradice.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku František Lýdie Gahura na slovenské Wikipedii.