Filadelfská dohoda
V dnešním světě je Filadelfská dohoda i nadále tématem zájmu, debat a úvah pro mnoho lidí. Jeho význam přetrval v průběhu času a jeho dopad lze vidět v různých kontextech a situacích. Od svého vlivu na společnost až po svůj význam v kultuře, Filadelfská dohoda zanechal významnou stopu, která si zaslouží být prozkoumána a analyzována. V tomto článku budeme podrobně zkoumat roli a relevanci Filadelfská dohoda s cílem ponořit se hlouběji do jeho významu a pochopit jeho dopad na moderní svět.
Filadelfská dohoda z 26. října 1918 byla dojednáním mezi T. G. Masarykem a předsedou Americké národní rady Uhro-Rusínů (ANRUR) Grigoriem Žatkovičem, kterou byla poprvé posouzena otázka připojení Uherské Rusi (Podkarpatské Rusi) k Československu.[1] Masaryk – s ohledem na geopolitický aspekt – přislíbil Žatkovičovi, že v případě připojení by rusínský svrchovaný národ získal v rámci Československa autonomii a že hranice Rusi by byly takové, aby uspokojovaly Rusíny.[1][2][3] Ve stejné době Masaryk odmítl návrh Nikolaje Pačuty, jenž navrhoval připojení všech karpatských Rusů – tj. i těch z Haliče – k Československu.[1]
Mezi rusínskými reprezentanty se zvažovalo několik variant: kromě československé možnosti, to byla také otázka autonomie v rámci Uher, možnost připojení k Ukrajině nebo získání samostatnosti. Sjezd ANRURu, 12. listopadu 1918, se nakonec rozhodl pro československou variantu.[4] Podle výsledné koncepce ANRURu se Uherská Rus připojí k Československu s nejširší samosprávou na federativním základě s podmínkou, že k území Rusi musí patřit všechny původní rusínské župy (Šariš, Zemplín, Abauj, Gemer, Boršod, Užhorod, Ugoča, Bereg a Maramaroš).[4][5] Žatkovič na tomto sjezdu prosadil, aby se mezi americkými Rusíny o budoucnosti Rusi uskutečnil plebiscit, kdy za každých 50 členů krajanských skupin bude jeden hlas.[4] Plebiscit byl realizován v prosinci 1918 a ačkoliv se ho zúčastnilo relativně málo krajanských sdružení, přesto vypovídal o vůli více než 55 tisíc politicky aktivních Rusínů v USA.[6] V plebiscitu se 67% vyjádřilo pro připojení k Československu, 28% pro spojení s Ukrajinou, 27 hlasů (z 1102 celkových) bylo pro úplnou samostatnost, 10 pro připojení k Rusku a pouze 9 pro připojení k Maďarsku.[6] Výsledky byly předány představitelům Československa i USA a byly také vhodným argumentem pro vyjednávání na mírové konferenci v Paříži.[6]
Odkazy
Reference
- ↑ a b c POP, Ivan. Dějiny Podkarpatské Rusi v datech. Praha: Libri, 2008. 534 s. ISBN 80-7277-237-6. S. 277.
- ↑ HÉVIZI, Józsa. Autonomies in Hungary and Europe: A Comparative Study . 2., rozšířené vyd. : Corvinus Society, 2004 . S. 119. . (anglicky)
- ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, s. 28 - 30, 48 - 51, 73 - 100, 108 - 121, 123 - 124, 132 - 134, 136 - 144, 164 - 167
- ↑ a b c Pop (2008). s. 279.
- ↑ Stenoprotokol z 370. schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé v Praze v pondělí dne 5. října 1925: část 5.. Národní shromáždění republiky Československé 1920 - 1925 Poslanecká sněmovna: Stenoprotokoly . 05. 10. 1925. Dostupné online.
- ↑ a b c Pop (2008). s. 280.
