V dnešním světě se Ferdinand Šimáček stal tématem rostoucího zájmu širokého spektra odvětví. Jak společnost postupuje v průběhu času, důležitost Ferdinand Šimáček je stále evidentnější, protože ovlivňuje naše životy způsoby, které jsme si dříve ani nedokázali představit. Od svého vlivu na ekonomiku až po roli v populární kultuře, Ferdinand Šimáček upoutal pozornost akademiků, odborníků i spotřebitelů. V tomto článku prozkoumáme různé dimenze Ferdinand Šimáček a jeho význam v současném světě.
Ferdinand Šimáček | |
---|---|
![]() | |
Narození | 28. května 1858 Bělá pod Bezdězem |
Úmrtí | 2. listopadu 1935 (ve věku 77 let) Bělá pod Bezdězem |
Místo pohřbení | Obecní hřbitov Bělá pod Bezdězem |
Vzdělání | Učitelský ústav v Jičíně |
Povolání | pedagog, regionální historik |
Choť | Josefa Šimáčková (roz. Šimůnková) |
Děti | Josef Šimáček Miloslav František Šimáček |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Ferdinand Šimáček (28. května 1858 Bělá pod Bezdězem[1] – 2. listopadu 1935 Bělá pod Bezdězem[2][p 1]) byl český pedagog a regionální historik.
Narodil se do rodiny bělského tkalcovského mistra Julia Šimáčka.[1] Navštěvoval bělskou klášterní školu, poté vystudoval učitelský ústav v Jičíně.[3] Mezi lety 1877–1878[4] působil jako podučitel na veřejné obecné škole v Bělé.[3] Od roku 1878 byl podučitelem a později učitelem ve Vrátně.[4]
Od roku 1894 do odchodu na odpočinek roku 1920 působil na škole v Bělé pod Bezdězem, z toho poslední rok jako řídící učitel.[4] Zemřel 2. listopadu 1935 a 5. listopadu[2] byl pochován do rodinné hrobky na obecním hřbitově v Bělé pod Bezdězem.[5]
Během svého působení ve Vrátně uzavřel dne 18. ledna 1881 ve Mšeně sňatek s Josefou[6] Šimůnkovou[7].
Ve Vrátně se 7. července 1889[8] narodil syn Josef Šimáček (1889–1959[9]), později učitel v Krchlebích[8] a řídící učitel.[9]
Dne 3. října 1896 se v Bělé narodil syn Miloslav František[7] (Miloš),[3] později redaktor a dramatik. Po studiích se usadil v Praze (v roce 1923 evidován v Praze s poznámkou „bez vyznání“),[7] kde přispíval do časopisů a redigoval divadelní příručky. Autor divadelních her „Poslední poklad“ a „Primas Jan Tuta“ (premiéra v Bělé pod Bezdězem roku 1921). Zemřel v Praze.[3]
Několik volebních období byl členem městského zastupitelstva. Od roku 1907 až do své smrti byl členem bělské Okresní muzejní rady (1932–1935 čestným členem[4]). Od roku 1927 byl správcem sbírek okresního muzea.[3]
Šimáčkovým primárním zájmem byla historie města Bělá pod Bezdězem a okolí. Na základě studia městského archivu napsal několik článků do regionálních vlastivědných časopisů Od Ještěda k Troskám, Boleslavan a Bezděz.[3]
V rukopise zůstalo a po jeho smrti bylo roku 1937 vydáno jeho nejrozsáhlejší dílo Paměti města Bělé pod Bezdězem.[3] Jde o monografiii mapující dějiny města z hlediska jeho správy, náboženství, hospodářství, obchodu, školství i kultury.[10] Podruhé bylo dílo vydáno nákladem a tiskem Tiskárny Čistá v roce 2000. Potřetí v roce 2013 nakladatelstvím GARN v Brně.