Emanuel Famíra
V dnešním světě se Emanuel Famíra stalo tématem velkého významu a zájmu širokého spektra lidí. Ať už jsou to profesionálové hledající aktualizované informace, studenti, kteří si chtějí rozšířit své znalosti, nebo prostě lidé, kteří se chtějí dozvědět více o tomto tématu, Emanuel Famíra neustále přitahuje pozornost stále rozmanitějšího publika. V tomto článku důkladně prozkoumáme nejrelevantnější a aktuální aspekty související s Emanuel Famíra a nabídneme kompletní a aktualizovaný pohled na toto téma, který nadále vyvolává zájem u všech typů publika.
| Emanuel Famíra | |
|---|---|
.jpg) Emanuel Famíra | |
| Narození | 15. listopadu 1900 Hlinsko  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 6. ledna 1970 (ve věku 69 let) Praha  Československo |
| Místo pohřbení | Libeňský hřbitov |
| Povolání | malíř, sochař, loutkář, učitel, scénograf, tanečník, herec, režisér, výtvarník a divadelní výtvarník |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Emanuel Famíra (15. listopadu 1900, Hlinsko[1] – 6. ledna 1970, Praha) byl český sochař, malíř a tanečník, ve všech oborech tvorby samouk.
Život
Narodil se jako čtvrté z pěti dětí (ale jediný syn) nožíře Františka Famíry (1864–1911) a jeho ženy Františky, rozené Šotolové.[1] Rodina se přestěhovala do Prahy-Holešovic, když byly Emanuelovi tři roky, a dále do chudších podnájmů v Libni, když otec zemřel. Emanuel se vyučil nožířem a od 20. let provozoval v pražské Libni nožířskou živnost.
Od mládí patřil k místní chudině, účastnil se levicového hnutí jako typický proletář. V letech 1930–1933 byl členem skupiny intelektuálů, sdružené okolo časopisu Levá fronta a vstoupil do KSČ. Byl všestranné múzicky nadaný. Roku 1930 založil levicové loutkové Divadlo pionýrů, pro které vyřezal rozměrné loutky, a Kašpárka údajně nahradil pionýrem Vencou.[2] Jako tanečník samouk byl v letech 1922–1933 sólistou baletu Národního divadla, v letech 1945–7 balet řídil a vedl dětskou přípravku. Roku 1948 pracoval krátce v pobočce firmy Sandrik v Mikulášovicích na Šluknovsku, aby pozvedl výrobu nožů. V letech 1957–1962 byl ředitelem Střední odborné školy výtvarné v Praze na Hollarově náměstí.[3] S manželkou žil v Praze-Libni. V letech 1950–1970 měl ateliér v Kandertově ulici č. 1, kde byla na fasádě umístěna jeho pamětní deska. Před rokem 1989 byla jeho jménem pojmenována dnes zaniklá ulice. Ve stopě většiny délky ulice Famírova v současnosti (2019) vede ulice Čuprova.
Od února 1968 patřil ke kritikům KSČ, kteří napadali polednovou politiku Strany zleva, a srpnovou okupaci přivítal.
Výtvarné dílo
Z rozmanitého malířského a sochařského díla jsou nejvíce ceněny obrazy pražské periférie a krajinomalba ze 30. až 40. let 20. století, ale i grafické listy a portrétní busty ve stylu levicově orientovaného civilismu. Poválečná tvorba již byla poplatná socialistickému realismu. Rád používal pálenou hlínu a dřevo.
- Civilizace, olej na plátně, (1927), Národní galerie[4]
- Pomník světové hospodářské krise, (1933) z místní keramiky; pro západočeskou obec Břasy, světový unikát zničený v roce 1941 nacisty
- Demonstrace, reliéf, dubové dřevo, (1962), Galerie hl. m. Prahy
- Hlava dělníka, bronz, Galerie hl. m. Prahy
- Busta Zdeňka Nejedlého pro panteon Národního muzea v Praze, bronz, Národní muzeum[5]
- Krajinomalby z pražské periférie, zejména Libeň, Galerie Středočeského kraje.
Publicistika
Famíra byl schopen teoretické sebereflexe své práce a zamýšlel se nad ní v esejích, které sám graficky upravoval.
- Co s jevištěm (1937)
- Protiklady v umělecké tvorbě (1946)
Ocenění
Řád práce 1958- zasloužilý umělec 1960
Řád Klementa Gottwalda 1971 (in memoriam)- Jméno Emanuela Famíry nesly ulice v několika českých městech (Praha: dnešní Hejtmánkova a Čuprova, Ostrava, Hlinsko) a dnešní Vyšší odborná škola a Střední umělecká škola Václava Hollara v Praze nesla jeho jméno do roku 1990.
.png){kind=small}
Odkazy
Reference
- ↑ a b SOA Zámrsk, Matrika narozených 1894-1906 v Hlinsku, sign.6906, ukn 2306, str.207. Dostupné online.
- ↑ http://www.usedlosti.ctrnactka.net/pos62.htm
- ↑ Archivovaná kopie. www.zizkov.cz . . Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-10-03.
- ↑ NG sbírky online
- ↑ Historické muzeum, oddělení HM 1.2: inv.č. H2-187.712
Literatura
- Jan Loriš: Emanuel Famira. F. Topič Praha 1947
- VALTROVÁ, Marie – ORNEST, Ota. Hraje váš tatínek ještě na housle?. Praha: Primus, 1993, str. 88, ISBN 80-85625-19-9
- LAŠTOVKA, Marek. Pražský uličník 1. Díl (A – N). 1. vyd. Praha: LIBRI, 1997. 604 s. ISBN 80-85983-24-9. S. 128.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Emanuel Famíra na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Emanuel Famíra
- Emanuel Famíra v České divadelní encyklopedii
- Emanuel Famíra na totalita.cz
- Emanuel Famíra v informačním systému abART
- Za Emanuelem Famírou. Československý filmový týdeník . 1970 . Dostupné online.
