V tomto článku se budeme tématu Dvojhláska věnovat z různých pohledů s cílem nabídnout komplexní pohled na toto téma. Budeme analyzovat jeho dopad na současnou společnost, jeho možné budoucí implikace a také prozkoumáme různé názory a postoje na věc. Dvojhláska je dnes velmi aktuální téma, které vyvolalo velký zájem a debatu, a proto považujeme za vhodné věnovat tento prostor jeho diskuzi a reflexi.
Dvojhláska neboli diftong je typ hlásek s tónovou strukturou, kde dochází k plynulému spojení dvou vokalických pozic do jednoho slabičného jádra.
Dvojhlásky jsou obvykle tvořeny jedním vokálem (samohláskou) a jedním polovokálem (polosamohláskou - vyznačuje se nižší mírou sonority než samohláska), přičemž polovokál může být buď na první (např. slovenské /ô/ ), nebo na druhé pozici (např. české /ou/ ).
Často se liší názory lingvistů na to, zda považovat dvojhlásky za jednotné fonémy s dvojím artikulačním cílem, nebo je chápat jako spojení dvou fonémů. Hodnocení je obvykle závislé na fonologické funkci těchto hlásek v příslušném jazyce. České /ou/ je obvykle považováno za jediný foném, neboť jeho druhá část, neslabičné , se v češtině samostatně nevyskytuje.
Vývojem výslovnosti v různých jazycích může dojít k takzvané monoftongizaci, tedy ke hláskové změně konkrétní dvojhlásky na jednu hlásku. Pravopis v abecedním písmu může zachovat tradiční psaní hlásky jako digram (dvojice písmen) nebo se přizpůsobit nové výslovnosti. Příkladem kompromisu mezi oběma přístupy je české Ů, které vzniklo ze starší dvojhlásky .
Opakem monoftongizace je diftongizace, kdy se (dlouhá) samohláska změní na dvojhlásku.
Dvojhlásku je třeba odlišovat od