Divočení vodního toku
V tomto článku bude téma Divočení vodního toku prozkoumáno do hloubky s cílem vyčerpávajícím způsobem analyzovat jeho různé aspekty a nabídnout kompletní vizi jeho důležitosti a dopadu na dnešní společnost. V tomto směru budou řešeny jak historické, tak kulturní aspekty, stejně jako nedávné studie a zjištění související s Divočení vodního toku. Kromě toho budou zkoumány různé pohledy a názory odborníků v této oblasti, aby bylo možné objasnit toto neustále se vyvíjející téma. Doufáme, že tento článek nejenže poskytne cenné informace, ale také podnítí úvahy a debatu o Divočení vodního toku, aby podpořil hlubší a bohatší pochopení tohoto tématu.
Divočení vodního toku je pojmenování situace, při které dochází k větvení, rozdělení vodního toku do více ramen. Tím se zvyšuje průtočný průřez a snižuje se rychlost i unášecí energie vody. Následkem toho se, nejčastěji v zákrutech, usazují hrubozrnné naplaveniny a vytvářejí břehové nebo středové lavice a ostrůvky. Vzniká tam agradace, ukládaní sedimentů v korytě, které zvyšuje polohu dna. Divočící část toku je většinou mělčí a širší než ostatní úseky. Koryta se postupně zanášejí a při dalších povodních břehy tvořené lavicemi z nánosů se pro svou nepevnost přesouvají erozí vody na jiná místa.
Unášený substrát může mít charakter štěrku nebo písku. Pro podhorské bystřiny je charakteristickým materiálem štěrk, pro nižší části toků písek různé frakce. Divočící toky vznikaly na území Česka v chladných obdobích pleistocénu, kdy vyšší intenzita přirozeného zvětrávání skalnatého podloží vedla k zanesení údolí mocnými vrstvami sedimentů. V dnešních podmínkách kulturní krajiny jsou takové vodní toky již vzácné.
V současnosti k unášení štěrku dochází převážně jen ve vyšších částech mladých pohoří, nejbližšími jsou Karpaty. Na území České republiky zasahují Karpaty svým vnějším západním cípem, který je nejvyšší právě v Moravskoslezských Beskydách (Lysá hora 1323 m n. m.). Štěrkonosné divočící toky se vyskytují v horních a středních úsecích podbeskydských řek, jako jsou Morávka, Ostravice, Lomná, Olše, Rožnovská Bečva a na jejich přítocích. V přilehlém okolí divočících toků dochází k disturbanci, ke změně ekosystému, která likviduje současnou biotu daného území a zároveň vytváří volné území k rozšíření nové. Divočící vodní toky se všeobecně vyznačují nízkou vlnitostí, častým překládáním koryt a velkou unášecí schopností.
Divočící řeky jsou i v zahraničí, typickým příkladem je ruská řeka Ola ústící do Ochotského moře.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Divočení vodního toku na Wikimedia Commons - STANOVSKÁ, Eva. DP: Vrba lýkovcová v Moravskoslezských Beskydách ... . Univerzita Palackého, PřF, Katedra botaniky, Olomouc, rev. 2011 . Dostupné online.
- RUMLOVÁ, Svatava. DP: Podélná variabilita říčního stylu Morávky . Masarykova univerzita, PřF, Geografický ústav, Brno, rev. 13.05.2011 . .
- KREJČÍ, Lukáš. DP: Fluviální tvary v NPR Ramena řeky Moravy . Masarykova univerzita, PřF, Geografický ústav, Brno, rev. 2006 . Dostupné online.
- KŘÍŽEK, Marek. Údolní niva jako geomorfologický fenomén . Univerzita Karlova, PřF, Geografická sekce, Praha . Dostupné online.[nedostupný zdroj]
