V tomto článku prozkoumáme fascinující svět Dirichletův princip, téma, které upoutalo pozornost výzkumníků, nadšenců i zvědavců. Od svých počátků až do současnosti hraje Dirichletův princip zásadní roli v různých aspektech společnosti, kultury a historie. V následujících několika řádcích se ponoříme do jeho dopadu, jeho důsledků a jeho vývoje v čase, abychom tomuto vzrušujícímu tématu porozuměli úplněji a hlouběji. Připojte se k nám na této cestě objevování a učení o Dirichletův princip.
Dirichletův princip (někdy také označovaný jako zásuvkový princip, přihrádkový princip, princip králíků a kotců nebo princip holubníku) je matematické tvrzení z teorie množin, případně nekonečné kombinatoriky.
Nejjednodušší, „populární“ znění principu se dá formulovat například, že pokud umístíme m předmětů do n přihrádek (m, n jsou přirozená čísla), kde m > n, pak bude existovat alespoň jedna přihrádka ve které budou alespoň dva předměty. Umístíme-li tedy například deset holubů (m = 10) do devíti přihrádek v holubníku (n = 9), pak v alespoň jedné přihrádce musí být alespoň dva holubi. V jeho obecnější verzi pak lze říct, že pokud umístíme kn+1 předmětů do n přihrádek, pak v alespoň jedné přihrádce bude alespoň k+1 předmětů (pro 19 holubů a devět přihrádek bude existovat alespoň jedna, v které budou alespoň 3 holubi). Tato jednoduchá tvrzení jsou poté dále zobecněna a formálněji definována – viz níže.
Ačkoliv tento samozřejmý princip byl používán již dříve, za prvního, kdo ho užíval vědomě k dokazování složitějších tvrzení, je považován německý matematik Johann Peter Gustav Lejeune Dirichlet (1805–1859). Ten jej jako první výslovně uvedl v roce 1834 pod názvem Schubfachprinzip (zásuvkový princip). Pod označením zásuvkový princip (principio dei cassetti) je dodnes používán např. v italštině. V angličtině se používá zejména označení pigeonhole principle (princip holubníku), v dalších jazycích (např. v ruštině) pak Dirichletův princip. Princip holubníku není úplně přesný překlad, protože slovo pigeonhole se v angličtině používá prakticky už jen v přeneseném významu, kdy znamená buď přihrádku, typicky v nějakém třídicím regálu na poštu, nebo i sloveso zaškatulkovat, zařadit do kategorie. Přesto se tento překlad používá (podobně i do němčiny zpětně pronikl pojem Taubenschlagprinzip) a holubi jsou oblíbeným příkladem, na kterém se tento princip ilustruje.
Několik jednoduchých příkladů pro ilustraci principu:
Dirichletův princip tvrdí, že pokud nekonečná množina vznikla jako sjednocení konečně mnoha množin, pak alespoň jedna z nich byla nekonečná.
Obdobný princip lze vyslovit i pro nespočetné množiny:
Pokud nespočetná množina vznikla jako sjednocení konečně mnoha množin, pak alespoň jedna z nich byla nespočetná.
Uveďme ještě třetí zajímavý princip podobného typu:
Pokud rozložíme množinu všech racionálních čísel na konečně mnoho částí, pak alespoň jedna z těchto částí obsahuje podmnožinu izomorfní s celou množinou racionálních čísel.
Při snaze o zobecňování Dirichletova principu především směrem k nekonečným systémům nekonečných množin se lze setkat hned se dvěma problémy: buď se nelze obejít bez axiomu výběru, nebo se zobecnění v některých případech provést vůbec nedá – viz následující kapitola.
Následující verze Dirichletova principu je dokazatelná pouze připustíme-li axiom výběru. Tuto verzi lze vyjádřit třemi ekvivalentními způsoby:
Nedokazatelnost tohoto tvrzení v ZF lze ověřit užitím Fraenkel-Mostowského permutačních modelů.
Velice oblíbená je úvaha typu:
Nekonečnou množinu X nikdy nemohu získat jako sjednocení méně než |X| množin, z nichž každá má mohutnost menší než |X|.
Hodně se to podobá Dirichletovu principu v jeho nejjednodušší verzi… jenže to bohužel není pravda.
Uvažujme o kardinálním číslu .
Takové číslo lze poskládat jako sjednocení spočetně mnoha (tedy méně než ) disjunktních množin: , z nichž každá má mohutnost menší než .
Stačí definovat konečnou rekurzí:
Množiny, které takto „porušují“ možné zobecnění tohoto principu, se nazývají singulární kardinály.
Nejužitečnější je i přes svou jednoduchost základní verze Dirichletova principu. V důkazu mnoha vět z matematické analýzy narazíme na formulace typu „až na konečný počet hodnot“, v jejichž pozadí obvykle stojí nějaká forma Dirichletova principu, často vnímaného jako něco samozřejmého.