V tomto článku do hloubky prozkoumáme Dennis Ralston, téma, které zaujalo pozornost různých oborů a v dnešní společnosti vzbuzuje velký zájem. Dennis Ralston je téma, které je předmětem diskusí a studií již dlouhou dobu a jeho relevance je patrná dodnes. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Dennis Ralston, od jeho původu až po jeho dopad na každodenní život, stejně jako možné důsledky pro budoucnost. Abychom mohli poskytnout úplný pohled na Dennis Ralston, analyzujeme jeho pozitivní a negativní aspekty a také jeho možné důsledky na osobní, sociální a globální úrovni. Kromě toho upozorníme na nejnovější výzkum související s Dennis Ralston s cílem poskytnout aktuální pohled na toto neustále se vyvíjející téma.
Dennis Ralston | |
---|---|
![]() | |
Rodné jméno | Robert Dennis Ralston |
Narození | 27. července 1942 Bakersfield |
Úmrtí | 6. prosince 2020 (ve věku 78 let) Austin |
Příčina úmrtí | rakovina |
Alma mater | Univerzita Jižní Kalifornie Bakersfield High School |
Povolání | tenista a tenisový trenér |
Ocenění | Mezinárodní tenisová síň slávy (1987) |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Richard Dennis Ralston (27. července 1942, Bakersfield – 6. prosince 2020, Austin) byl americký tenista. Byl deblovým specialistou. Ve čtyřhře třikrát vyhrál US Open (1961, 1962, 1963), jednou triumfoval ve Wimbledonu (1960), jednou na Roland Garros (1966). Jeho vítězství v All England Clubu z roku 1960 z něj činí nejmladšího wimbledonského vítěze ve čtyřhře; jeho partnerem zde byl Mexičan Rafael Osuna. Všechna tři vítězství na US Open vybojoval po boku krajana Chucka McKinleyho, vítězství na French Open ve dvojici s jiným Američanem Clarkem Graebnerem. V mixu hrál dvakrát finále Wimbledonu (1962, 1966) a dvě na americkém šampionátu (1961, 1969). Ve dvouhře bylo jeho grandslamovým maximem wimbledonské finále v roce 1966, v němž podlehl Španělovi Manuelu Santanovi. Roku 1963 vyhrál Davis Cup. V roce 1967 přestoupil k profesionálům.[1] Po skončení hráčské kariéry v roce 1977 se věnoval trénování, americkou reprezentaci přivedl k vítězství v Davisově poháru roku 1972 a šest let trénoval Chris Evertovou.[2] V roce 1987 byl uveden do Mezinárodní tenisové síně slávy.[3]